Farnost Žleby
Dnes: Sobota, 33. týden v mezidobí  

O farnosti
Pořad bohoslužeb
Farní informace
Poutě a posvícení
Farní rada
Kostely a kaple
Duchovní správci
Zajímavé texty
Mapa farnosti
Kontakt
Odkazy

aktualizace:
24.11.2017







Věroměr - ukázka z knihy Věroměr - ukázka z knihy

ÚVOD

Škoda, že ještě nikdo nesestrojil láskoměr.

Zařízení, které bychom přiložili k člověku. A tak jako mu měříme krevní tlak nebo teplotu, zjistili bychom i míru jeho lásky

Zamilovaní by rázem věděli o upřímnosti lásky svých protějšků, občané by věděli, kolik "lásky" na ně hrají politici a kolik politického sobectví se za tím skrývá, učitelé by měřili svým žákům lásku k učebním předmětům...

Kdyby na jedné straně stoupala po tomto vynálezu poptávka, určitě by na druhé straně rostly řady těch, kteří by láskoměry ničili na potkání. Byly by to totiž svým způsobem detektory lži.

Pokud nic takového na světě není, může se často v lásce klamat. Maskovat planými slovy o lásce vlastní citovou prázdnotu a dělat na okolí dojem...

Stejně tak je škoda, že ještě nikdo na světě nesestrojil věroměr, přístroj, kterým by se dala měřit velikost víry. Nemyslím tím víru v cokoliv. Mám na mysli víru křesťanů v Boha.

Pan farář by stál v neděli u dveří kostela a měřil by víru svých oveček. Potom by podle toho ušil na míru kázání, do kterého by ovečky dorostly, a jejich víra se po něm zvětšila.

Možná by ještě někdo vymyslel nějaký svatoměr na měření svatosti a další kutil by spojil oba dva vynálezy dohromady a měli bychom věrosvatoměr...

Pan farář by u kostelních dveří měřil obojí a určitě by si bral přístroj i do zpovědnice. To by byla pomůcka!

Bylo by však ošemetné nechat někde takovou věc ležet volně. Co kdyby zařízení nějaký vtipálek vzal a šel přeměřit pana faráře.

Osobně si myslím, že takové zařízení mají v nebi. Už dávno. A protože je patentováno Made in Caelo, nemůže se dostat na zem.

A snad je to tak dobře.

O velikosti víry se ovšem diskutuje, stejně jako se mluví o velikosti lásky nebo odvahy, ale protože nám všem chybí objektivní kritéria, máme na velikost víry každý svůj subjektivní pohled. Ten ovšem může být křivý podle naší vlastní víry a naší lásky. A tak místo toho, abychom si měření zjednodušili, zamotává se nám všechno stále víc a víc...

Jedno je ale jisté. Dá se rozlišit víra živá a mrtvá. Jasné měřítko měl už apoštol svatý Jakub, který říká, že víra bez skutků je mrtvá. (Jak 2,17)

I když v praxi používáme barometr, tachometr nebo spirometr, nemůžeme mít věrometr.

Přesto jsem se pokusil napsat věroměr. Aspoň jako pomůcku pro rozlišení víry živé, víry mrtvé a víry v bezvědomí. Protože jsem nechtěl zůstat jen u výkladu problematiky,

pokusil jsem se hledat i cestu k oživení víry. Bystřejšímu čtenáři vyjde léčebné řešení na každé stránce. Ostatním občas trochu napovím.

1. KAPITOLA

ÚVODNÍ TEST PRO LID KOSTELNÍ

Známý anglický spisovatel G. B. Shaw kdysi řekl, že zná tři druhy lži. Lež malou, velkou a statistiku. Jiní říkají, že statistika je přesný součet nepřesných čísel.

Ať už je to jakkoli, neobejde se bez této matematické disciplíny žádné lidské společenství. Vstoupila i do církve. Proto se také občas koná sčítání lidu kostelního. V některých farnostech je to velmi jednoduché, protože tu kněz, kostelník a ministrant hrají přesilovku proti ostatním účastníkům bohoslužby.

V jiných, zvláště moravských farnostech, je sčítání obtížnější. Na konci mše svaté vyběhnou ministranti ke všem východům a počítají.

Potom se všechna čísla sejdou na biskupství a potom ještě kdesi výše a nakonec se dozvíme, kolik lidí chodí v neděli do kostela.

Snad bylo právě takové statistické šetření podnětem k zajímavé akci několika studentů v jednom moravském městě. Dohodli se, že po nedělní bohoslužbě položí lidem vycházejícím z kostela dvě otázky:

    1. O čem hovořil dnešní úryvek z evangelia?

    2. Od koho evangelium bylo?

Zeptali se celkem padesáti lidí.

Sedm z dotázaných vědělo, o co v evangelijním úryvku šlo. Ostatní svoji neznalost "retušovali" výmluvou, že se hluboce modlili nebo mysticky rozjímali právě v době, kdy kněz z evangelia četl. - Druhá otázka byla pro tázané ještě horší. Z padesáti lidí znal evangelistu jenom jeden. Zda to skutečně věděl-nebo to takříkajíc trefil - těžko říci. Koneckonců pravděpodobnost 4:1 není zas tak malá...

Když mi jeden ze studentů vyprávěl o tomto výzkumu, napadlo mne udělat si statistiku vlastní a nabídnout také vám, čtenářům této knížky, zrcadlo.

Podívejme se do něho a zařad'me se do jedné ze sedmi kategorií.

Zhodnocení a řešení testu naleznete níž.

1. CHODIČI (od slova "choditi" )

Je to nikoli nepočetná skupina nedělních návštěvníků kostela. Patříte-li mezi ně, určitě se poznáte.

Každou neděli ráno s kloboukem nebo jinou sváteční proprietou vstupují do chrámového prostoru. Většinou tam mají své místo a s nelibostí nesou, pokud jim je obsadí někdo jiný. Ať už v lavici, nebo u vchodu do kostela.

Právě tam stojí vůbec nejraději. Čím dál od oltáře - tím lépe.

Pokud je vstup do kostela přímo proti hlavnímu oltáři, zůstávají stát často rovnou na prahu. Když se jich tam sejde aspoň pět, zablokují vchod, což zvenku budí dojem, že kostel je nabitý do posledního místa a další už se nevejdou. Přitom je celý kostel plný prázdných lavic.

Chodiči jsou ti, kteří sice chodí do kostela, ale bud' jen na své místo nebo hned vedle. Blíže k oltáři to jaksi nejde... Chodí takto roky, možná desetiletí, ale prakticky nepřistupují nikdy ke svátostem. Ne že by nemohli, že by jim bránila církevněprávní překážka. Prostě nepřijímají nic víc než ono místo vzadu v kostele. Odvolávají se na to, že jim to stačí, a možná tuto skromnost chápou jako ctnost. Zato si vždycky chodí pro popelec.

Je zajímavé srovnat, kolik lidí jde v neděli po Popeleční středě ke svatému přijímání a kolik lidí si jde pro popelec. Pro ten jdou úplně všichni.

Lze to snad vysvětlit tím, že přijetí Eucharistie, na rozdíl od přijetí popelce, je spojeno se svátostí smíření a s určitou úrovní duchovního života.

Nadto ten, kdo si jde jednou za rok pouze a jenom pro popelec, má dojem, že žije bohatý duchovní život... A ať se v nebi i na zemi všichni dívají, jaké on, pravověrný a zapálený katolík, přináší tímto aktem oběti.

Vyprávěl mi jeden kněz, že při udělování popelce k němu přistoupila starší žena a otevřela ústa. Z psychoanalytického hlediska je to gesto dosti výmluvné.

Vraťme se ale celkově ke skupině chodičů.

Když kněz nebo jáhen vysloví na konci bohoslužby jimi dlouho očekávanou větu "Jděte ve jménu Páně", s radostí a úlevou odpoví "Bohu díky", a protože stojí právě u dveří, jsou první z kostela venku. A zas mají na týden vystaráno. Co se děje ve farnosti, je naprosto nezajímá.

Se skupinou chodičů mám zkušenost z jedné farnosti, kde jsem jako jáhen vedl bohoslužbu slova místo nemocného místního kněze. Kostel v obci byl veliký, dlouhý a skoro prázdný. Kromě dvou nebo tří žen, které seděly vpředu, se až úplně vzadu u dveří tísnila asi desetičlenná skupina, kterou právě popisuji.

Protože kostel nebyl ozvučen, museli ti stojící vzadu velmi špatně slyšet. Proto jsem odešel od ambonu až úplně dozadu a slova svatého evangelia přečetl přímo jim.

Vím, že jsem porušil liturgické předpisy, ale zvěstoval jsem evangelium bezprostředně. Viděl jsem na té skupince neklid, rozpaky a trému.

Ke svatému přijímání přistoupily pouze vpředu sedící ženy. Domnívám se, že vy, kteří čtete tyto řádky, do skupiny chodičů nepatříte. Chodiči totiž prakticky skoro nic z literatury, které říkají "kostelní", nečtou. Takže jim konfrontace s tímto testem nehrozí.

2. PLNIČI (od slov "plniti" povinnost)

Plnění povinností nastává tam, kde chybí láska.

Pokud rodiče nemají v lásce své děti a nevěnují jim patřičnou pozornost, nastupuje tu zákon, který děti chrání a určuje rodičovské povinnosti.

Pokud chřadne láska mezi manžely, odvolávají se na plnění manželských povinností.

Když už vyhořel vztah mezi křesťanem a Ježíšem, nastupuje v platnost plnění náboženské povinnosti. Předválečný katechismus doslova uváděl, že je "povinností katolického křesťana jednou do roka se vyzpovídati u řádně zřízeného kněze a Nejsvětější svátost přijmouti nejlépe v čas velikonoční".

Kombinace slov - řádně zřízený kněz - má v současném jazykovém povědomí jiný význam, ale znamenal asi tolik co kněz řádně ustanovený.

Plniči se od chodičů liší i tím, že jednou do roka tuto povinnost splní.

Domnívám se, že kontakt s tímto testem nehrozí ani této skupině.

3. JEDNOROČÁCI (od slov "jednou v roce" na Vánoce)

Všeobecně hlučící dav více či méně ovíněných jednoročáků směřuje do nejbližšího kostela na půlnoční mši svatou, aby si dodal tradičně sentimentální bonbónek na oslavu břichaplných svátků slunovratu.

Další důvod k tomu, aby se mohli celý rok ohánět svým křesťanstvím, protože byli na půlnoční a na požádání dovedou zabroukat Narodil se Kristus Pán. Víra vskutku jako trám.

4. KŮROVCI (nikoli od slova kůra, ale kůr, jinde označovaný jako kruchta)

Méně či více početná skupina lidu kostelního, které už dávno nestačí ona přízemní víra v lodi kostela, a proto vystupuje neděli co neděli blíže k nebesům.

Kůrovci, většinou opřeni o okraj ochozu, pozorují z ptačí perspektivy zasedací pořádek sedících dole. Neslyší toho asi mnoho ze slova Božího, ale vědí přesně, kdo kterou neděli v kostele chyběl.

Od chodičů se liší tím, že bohoslužbu tráví ve vyšší nadmořské výšce.

Jistý akolyta se pokusil přede mší svatou kůr kostela uzamknout a věřil, že pokud se kůrovci nedostanou na kůr, zaujmou místo v lodi kostela. Mýlil se. Šli domů.

5. KOLEČKÁŘI (od slov "kola, kolečka")

Je to skupina "takévěřících", kteří prakticky do kostela vůbec nechodí. Kontakt s církví mají pouze dvakrát v životě a jednou po smrti. A to vždycky na kolečkách.

V prvním případě je kdosi z rodiny přiveze ke křtu na kolečkách kočárku. Potom je dvacet let v kostele nikdo nevidí. Pak následuje druhá cesta do kostela, opět na kolech (osobního automobilu), tentokrát na svatební obřad.

Nakonec je čeká ještě cesta třetí, poslední. Na kolech pohřebního vozu.

Kolečkáři a jejich rodiny trpí často nevyvratitelným bludem, že jsou dokonalými katolíky. Jistá žena z této skupiny mi nedávno řekla "...my jsme hluboce věřící rodina, loni jsme našeho dědečka pohřbívali s falářem..."

Zda ukládali do hrobu oba dva, to mi ona zbožná duše neupřesnila.

6. OBČASNÍCI (od slov tu a tam čili "občas")

Jsou to ti většinou "vědečtí" ateisté, kteří do kostela nechodí ze zásady. Kterou jsou ovšem ochotni za jistých podmínek tu a tam občas porušit. Od toho tedy jejich název.

Napři'klad když je venku velká průtrž mračen a kostel je právě otevřený, nebo když je náhodou požádají někteří kolečkáři o kmotrovství dítěti. To se potom před knězem odříkají všeho, čeho se odříci mají, a slibují, co se slíbit má, ale především se vyznávají z víry ke všemu, co se věření předkládá. Vědí, jak se tu a tam občas zachovat.

Vědět by to měl v takových případech ovšem i ten kněz.

7. VE VÍŘE ŽIVÍ

Zbývající skupina těch, kteří skutečně a poctivě, přes všechna osobní selhávání na cestě, jdou za Ježišem. Hledají Boží vůli a věří nejen v Boha, ale také Bohu.

Trpí a radují se s církví. Touží vědět o své víře více, růst v ní a zůstat věrní za všech okolností. Milují církev se všemi jejími bolestmi.

Přestože je to všechno velice těžké, věří. A v této víře a vědomí společenství s Bohem je jejich síla i radost.

ZHODNOCENÍ TESTU:

Skupina 1 až 6 :

Pokud vaše víra není po těžké mrtvici, do hrobu jí mnoho neschází.

Ale příznaky nejsou znamením smrti. Naděje je velká. Cesta k oživení víry vede přes lásku k Ježíši.

Nebojte se otevřít svá srdce Kristu!

Skupina 7 :

VYDRŽTE ! Stojí to za to !

Především se ve víře posilujte a mějte se rádi. Milujte i ty, kteří patří do ostatních šesti skupin. Kristus je má také rád.

Dávejte světu naději, kterou máte z Boha.

Buďte zdravě pokorní, přirozeně radostní a dobří. Čerpejte dále z modlitby a ze svátostí.

2. KAPITOLA

BOTY

Když jsme byli malými dětmi, museli nám rodiče čas od času koupit o něco větší boty. Je totiž nevýhodou bot, že nerostou spolu s nohama.

Kdyby nám rodiče nové boty nekupovali, přišel by den, že by se nám staré nepodařilo nazout.

Pokud by nám nechali na noze jedny boty trvale, nevydrželi bychom bolestí a noha by se začala deformovat. Uvedený příklad je srovnatelný s růstem lidské osobnosti a s křesťanskou vírou.

Lidská osobnost roste, byť pozvolna, každý den. Víra, která byla vyhovující před několika roky, může být najednou malá a člověk ji cítí jako svírající, omezující nebo zbytečnou.

Použijme v následujícím zamyšlení srovnání, kdy noha je jako osobnost a boty jako víra.

Pokud roste osobnost a neroste víra, můžeme reagovat trojím způsobem:

1. PRO ÚLEVU SI ZUJEME BOTY A JINÉ NEOBUJEME

Lidská osobnost roste na jedné straně den co den poznáním, vzděláváním a životní zkušeností. Na druhé straně musí růst i naše víra.

Není-li tomu tak, začneme cítit, že nás víra tlačí, omezuje, nebo je nám dokonce překážkou na životní cestě. Prvním řešením v takové situaci je doslova "vyzout se z toho".

Člověk se malé víry zbaví.

Rád si potom tu a tam zavzpomíná na dětství, kdy chodil s prarodiči do kostela, nebo dokonce panu "faláři milistroval". Vzpomene si, že byl také jednou u prvního a současně i "posledního" svatého přijímání... Vzpomene si na to, že jezdíval někam na poutě, ale dnes mu to všechno už naprosto nic neříká. Z víry se "vyzul". Může to dokonce pociťovat jako úlevu.

Tito lidé spojují náboženský život s dětstvím a tvrdí, že víra už pro dospělého člověka není. Pokud bychom jim nabízeli návrat ke Kristu, chápali by nabídku jako znovuobouvání malých a starých botiček, čemuž se silně brání.

Mám s takovými lidmi - zvláště ve věku mezi dvaceti a třiceti roky - svoji zkušenost.

Blíží se datum svatby a rodinné konzilium rozhodne, že svatba bude v kostele. A to i proti vůli snoubenců, kteří se už dávno a dávno ze "starých botiček vyzuli". Mladí o sňatek v kostele nestojí, ale když je spojen, jak mi řekl jeden ženich, s vysokou finanční odměnou od babičky a s výhrůžkou, že nebude-li svatba v kostele, budoucí tchyně na ni vůbec nepůjde, podlehnou a obřad v kostele přetrpí.

Nesetkal jsem se zatím s tím, že by rodiče nutili své děti, aby si vzaly toho, koho nechtějí, ale vynucená svatba v kostele je častější, než si kdo myslí.

Zda je taková praxe pastoračně dobrá a církevně platná, k tomu se musí vyjádřit biskupové.

Setkávám se s takto zmanipulovanými snoubenci při katechetické přípravě. Ty, kteří jako malé děti chodili do kostela (případně na náboženství a brzy se ze všeho vyzuli, poznám dost rychle už po prvním setkání. Mají nechuť poznat něco nového, jsou ke všemu pasivní, ale především je silně nudí téma věrouky. Oni už to přece znají. Oni vědí velmi dobře, jak to bylo s oslíkem a krávou v betlémské jeskyni, oni mají náboženství za sebou a víra je naprosto nezajímá.

Je zvláštní, že někdy skupina náboženstvím nedotknutých vrstevníků, kteří žádají církevní sňatek spíše jako "parádní show", má nesrovnatelně větší zájem o věroučné informace i duchovní formaci v budoucnosti. Mám z nich nejenom radost, ale i řadu konvertitů.

Pro takový paradox mohu mít jedno vysvětlení.

Při očkování je člověku do těla podána, jednoduše a laicky řečeno, "velmi malá" nákaza nemoci, která mu neublíží. Proti té si organismus vytvoří protilátky, které ho následně chrání před skutečnou "velkou nákazou".

Porovnávané skupiny snoubenců jsou na tom podobně.

Ti, kteří byli naočkováni jenom a pouze formálním, mrtvým náboženstvím, mohou si sami vytvářet imunitu proti živé mře. Pokud by se s ní setkali, jsou odolní.

Ti, kteří v minulosti neprošli kontaktem s formálním náboženstvím, mají větší riziko, jak říkával na vojně náš politruk, "onemocnět vatikánským bacilem".

Problém imunity se týká především těch, kteří se z malých bot vyzuli.

Námitka, že by potom bylo lepší malé děti náboženství neučit, ovšem v žádném případě neobstojí. Nejde přece o předávání mrtvých a malých informací, které mohou jako bota tlačit, ale o předávání živé a velké víry, která může člověka nést.

A koneckonců Boží milost je vždy silnější než všechny imunity světa!

2. BOTY SI NEZUJEME, PROTOŽE JSME "CHARAKTEŘI"

Také tady roste osobnost jedince jako v prvním případě, ale člověk se nechce vzdát své specifické formy víry.

Cítí, že ho sice víra začíná tlačit, ale nechce se vyzout, trvá na svém, přestože trpí. Dokonce utrpení z "malých bot" chápe někdy jako ctnost.

Každý krok na duchovní cestě mu působí bolest. Přesto si ponechává boty v malé, původní a nerozšířené velikosti. Zůstává stát na místě, začíná se časem chlubit fundamentalistickým postojem, brání se dialogu, bojí se situace, kdy by musel udělal krok vpřed. Další, co umí, kromě stání na místě a naříkání je kritika kněží, biskupů, církve a v církvi těch, kteří nemají stejné číslo bot jako on.

Jeho postoj je jenom postoj, lépe řečeno postávání, protože chůze v takových maličkých botách je nemožná.

3. JSEM CHVÍLI NABOSO, ALE JDU DÁL

I v této variantě opět roste osobnost jako v předchozích případech, ale křesťan cítí, že potřebuje "větší míru víry". Jako to cítil v evangeliu otec posedlého chlapce, který říká Ježišovi: " Věřím, pomoz mé nedůvěře." (Mk 9,24)

Vetší míru víry nezískáme tím, že budeme obouvat novou botu na starou. Je třeba tu starou nejdříve zout. A obout větší... Chvilka "bosého" období se může pocítit jako krize víry, ale není v žádném případě její ztrátou. Nebojme se takových období krize! Zůstaňme v nich věrni Ježiši Kristu, jeho církvi a obujme potom nové boty - sedmimílovky.

Autor: MUDr. Max Kašparů

(c) 2005-2017 Farnost Žleby