- 6. června 2010 -

POŘAD BOHOSLUŽEB VE FARNOSTI ŽLEBY A ZBYSLAV
----------------------------------10. týden v mezidobí----------------------------------
Neděle	6. června	Slavnost Těla a krve Páně
8:00 hod.	kostel Narození Panny Marie Žleby za rodinu Ševčíkovu a Honovu
9:30 hod.	kostel sv. Václava Bratčice poutní eucharistická oběť
11:00 hod.	kostel sv. Kateřiny Licoměřice eucharistická oběť
Úterý	8. června
18:00 hod.	kostel sv. Gotharda Potěhy eucharistická oběť
Středa	9. června
18:30 hod.	kostel Narození Panny Marie Žleby eucharistická oběť
Pátek	11. června	Slavnost Nejsvětějšího srdce Ježíšova
18:30 hod.	kostel Narození Panny Marie Žleby eucharistická oběť
Sobota	12. června	Památka Neposkvrněného srdce Panny Marie
18:00 hod.	kostel sv. Václava Horky eucharistická oběť
----------------------------------11. týden v mezidobí----------------------------------
Neděle	13. června	11. neděle v mezidobí
8:00 hod.	kostel Narození Panny Marie Žleby za rodiče Novotnovy
9:30 hod.	kostel sv. Gotharda Potěhy eucharistická oběť
11:00 hod.	kostel sv. Bartoloměje Okřesaneč eucharistická oběť

>>Svátost smíření:

Žleby - fara

středa, pátek

od 18:00 hodin

>>Úmysly apoštolátu modlitby: na měsíc červen 2010
všeobecný:	Aby se všechny národní i nadnárodní instituce snažily zajistit úctu k lidskému životu od početí až do přirozené smrti.
misijní:	Aby církve v Asii, které tvoří „malé stádce“ mezi nekřesťany, poznávaly, jak mají předávat evangelium a vydávat radostné svědectví o své oddanosti Kristu.
národní:	Aby rodina věřících dovedla s odvahou bránit vzácný dar lidského života, a cítila spoluodpovědnost za osudy zneužívaných a týraných dětí.
místní:	Za mládež v našich farnostech.

Změna vyhrazena - aktuální informace na www.farnostzleby.cz

Eucharistie nepatří jen do kostela

Eucharistie rozhodně nepatří jen do kostela: celý náš život má být eucharistií. Učíme se ji slavit každý okamžik svého života, všude tam, kam nás Pán postavil. A slavení, které se děje uprostřed všednodennosti, je stejně důležité jako to v kostele: je jeho ovocem, jeho prodloužením.

Člověku by nic neprospělo být denně na mši svaté nebo i na dvou mších, kdyby se proto nepodobal více Kristu, kdyby nerostl v lásce. Byl by jen polykačem hostií! Jak to říkal Jan Zlatoústý: „Tys pil krev Páně, a nerozpoznáváš svého bratra…“

Kolik křesťanů bylo za totality ve vězení! Léta nebyli na mši svaté, ale jejich život byl možná více eucharistií než život nás venku, kteří jsme v kostele byli denně. Slavit eucharistii znamená žít „skrze Něho, s Ním a v Něm“ pro druhé.

(Vojtěch Kodet)

Moje první mše ve vězení

Tábor Nikolaj, kam mě přidělili (1954), se rozprostíral na hřebenech Krušných hor. Na krásu a pokoj přírody rušivě působily dřevěné baráky tábora obtočeného dvěma vysokými ploty z ostnatého drátu. Na každém ze čtyř rohů strážné věže s kulometnými hnízdy. Tak jsem si představoval nacistický koncentrák. Přede mnou obdélná náves s apelplacem, kolem baráky. Vedle brány velitelský barák, někde uprostřed kulturní barák a nemocnička, jim naproti kuchyň, jídelna, holič, sprchy se sušárnou na fárácí oděv, úplně vlevo zděná korekce s proděravěným plechem místo oken, na nejzazším dolním konci barák s latrínami.

První dojmy? Dobrý: prostor, hory, lesy, planinky a čistý, nádherný, trochu ostrý horský vzduch. Děsivý: odpolední směna připravená k odchodu. Černá masa od hlavy po paty v gumácích oblečených muklů. Desítky řad mlčících a kašlajících pětistupů. Dodnes slyším ten suchý, hrdelní kašel. Proboha, proč jich tolik kašle?, ptám se starousedlíka. Z toho si nic nedělej, to je jáchymovský smích, za chvíli ho budeš mít také, uklidnil mě. Se smíchem muklů harmonovalo krákorání vran, jáchymovských slavíků.

Starší tábora mi určil čtvrtý barák dole vlevo, předposlední cimra vlevo. Nezamčený barák, nezamčená cimra, otevřené okno, osm dvojáků. Slovenským chlapcům, většinou z Bílé legie, kterých byla asi čtvrtina osazenstva, vévodil major N. N. který za slovenského povstání zůstal věrný Tisovi. Největší autoritě ostatních se těšil major československé armády v Anglii a nynější generál Rudolf Pernický. Na světnici jsme měli také kněze, salesiána Františka Szabadose, Maďara z jižního Slovenska. Zatkli ho hned po svěcení, takže zde získával první pastorační zkušenosti.

Generálním vikářem tábora byl slovenský redemptorista Augustin Krajčík. Nejistě jsem vešel do jeho světnice. Václav, si to ty? radostně mě vítá přítel z Bratislavy a Kolakovičovy Rodiny Gažo Fronc. Objali jsme se. Přišel jsem právě včas na mši. Představil mě pateru Krajčíkovi a začala mše, moje první ve vězení. Kapličkou byla ulička mezi dvojáky. Za oltář sloužil slamník na horním kavalci. Kalichem byla ampulka od léků, patenou čistý kapesník, víno a hostie propašoval někdo z civilů na šachtě. Pater stál, Gažo mu ministroval, někdo dělal stěnu do uličky, tři hutoráci z východního Slovenska a já jsme seděli na spodním kavalci.

(Václav Vaško)