Farnost Žleby
Dnes: Slavnost sv. Klementa I., 33. týden v mezidobí  

O farnosti
Pořad bohoslužeb
Farní informace
Poutě a posvícení
Farní rada
Kostely a kaple
Duchovní správci
Zajímavé texty
Mapa farnosti
Kontakt
Odkazy

aktualizace:
22.11.2017







Farní inFormace
- 13. září 2009 -
POŘAD BOHOSLUŽEB VE FARNOSTI ŽLEBY A ZBYSLAV
----------------------------------24. týden v mezidobí----------------------------------
Neděle13. září24. neděle v mezidobí
8:00 hod. kostel Narození Panny Marie Žleby Slavnost posvěcení, eucharistická oběť za Miloslava Kubáta a oboje rodiče
9:30 hod. kostel sv. Václava Bratčice eucharistická oběť
11:00 hod. kostel sv. Kateřiny Licoměřice eucharistická oběť
Úterý15. záříPanny Marie Bolestné
18:00 hod. kostel sv. Gotharda Potěhy za Ludmilu a Martina Havlovy a Ludmilu Černíkovou
Středa16. zářísv. Ludmily
18:30 hod. kostel Narození Panny Marie Žleby eucharistická oběť
Pátek18. září
18:30 hod. kostel Narození Panny Marie Žleby za Karla Špinku a oboje rodiče
----------------------------------25. týden v mezidobí----------------------------------
Neděle20. září25. neděle v mezidobí
8:00 hod. kostel Narození Panny Marie Žleby za farníky
9:30 hod. kostel sv. Gotharda Potěhy eucharistická oběť
11:00 hod. kostel sv. Bartoloměje Okřesaneč eucharistická oběť

>>Svátost smíření:Žleby - farastředa, pátekod 18:00 hodin

>>Úmysly apoštolátu modlitby: na měsíc září 2009
všeobecný:
Aby Boží slovo bylo lépe poznáváno, přijímáno a prožíváno jako zdroj svobody a radosti.
misijní:
Aby se křesťané v Laosu, Kambodži a Myanmaru, kteří se často potýkají s velkými problémy, nenechali odradit od hlásání evangelia svým bratřím a důvěřovali v sílu Ducha svatého.
národní:
Aby se šířila vzájemná úcta a láska mezi náboženstvími v naší zemi cestou modlitby, dialogu, růstu vzdělávání a vzájemného poznání.
místní:
Za mládež v našich farnostech.
Změna vyhrazena - aktuální informace na www.farnostzleby.cz

Dva póly křesťanské modlitby: pláč a chvála

Rozsah křesťanské modlitby je určen dvěma póly: pláčem a chválou. Říci něco o chvále je velmi obtížné. Křesťanská tradice nám ji podává jako velmi vznešenou, těžce dosažitelnou formu modlitby projevující se svou čistotou, nezištností a nezasloužeností. Domnívám se, že její nesrovnatelná váha, s níž jakoby převyšuje jakoukoliv jinou modlitbu, jistě nepatří její nezištnosti, kterou je třeba chápat výlučně v rámci dialogického a vztahového pohybu modlitby.

Chvála a prosba jsou obsaženy jedna v druhé, ve své vzájemné polaritě se jedna s druhou doplňují a vytvářejí modlitbu, která svou vyváženost najde tehdy, je-li chápána jako vztah. Modlitbu nemůžeme chápat jen jako požadavek (výlučnost prosby), ani jen jako vemlouvavost (výlučnost chvály), ale v reálném (ne jen ideálním) propojení v dějinách, v životním příběhu člověka, který se s Bohem setkává. Bůh je v dějinách přítomen a svou láskou působí zázraky vyvolávající odezvu formou chvály, nebo se ukryje do tajemství utrpení, smrti a úzkosti, které vyvolávají hluboké otázky, nářek a prosbu. V mezilidských vztazích chvála vyjadřuje přijetí a pozitivní hodnocení druhého; vlastně patří do jazyka zamilovaných. Dalo by se říci, že chvála v modlitbě je odpovědí jedné lásky na lásku druhou: na Boží lásku, kterou nachází a poznává v událostech, člověk odpovídá chválou, v níž uznává Druhého ve velikosti jeho činů a darů. Chvála míří vždy přímo k Bohu, nikoliv k jeho darům: modlitba chval je zaměřená na Boha. V ní člověk vyslovuje amen, potvrzuje svým „ano“ Boha a jeho jednání: je to „ano“ celkové a bezpodmínečné. Taková je chvála samotného Ježíše: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo“ (Mt 11,25-26). V křesťanově chvále se tento pohyb opakuje, přičemž v Ježíšovi nachází svůj katalyzátor: „Všechna Boží zaslíbení v něm našla svoje ‘ano’. Proto skrze něho voláme ‘amen’ k Boží slávě“ (2 Kor 1,20). Liturgie, v níž se učíme křesťanské modlitbě, během velikonoční doby vytrvale opakuje zvolání „Aleluja“ („chvalte Hospodina“), čímž za veliký Boží dar označuje Syna samotného, jenž pro spásu lidí zemřel a byl vzkříšen. Na spásný čin trojjediného Boha, jenž se naplno zjevil ve velikonoční události, reaguje církev doxologií – chválou.

Je-li chvála chápána jako „amen“, v němž je Bůh vyznáván jako přítomný ve své jinakosti, pak rozumíme tomu, proč si jsou chvála a víra blízké: chvála oslavným způsobem vyjadřuje to, co víra vyznává. Ne náhodou v Písmu následuje chvála poté, co byl vírou odhalen a poznán Boží zásah v dějinách: vzpomeňme na Mojžíše, který vyznává, že Bůh vysvobodil syny Izraelovy z Egypta, a chválí Hospodina (srov. Ex 15). Spíše než nadřazovat chválu nad prosbu je třeba chápat chválu jako rámec, do něhož se prosba organicky začleňuje. Prosba chválu předpokládá a směřuje k ní: zakládá se na chvále, protože vyznává a vzývá Boží jméno, přičemž uznává, že se nemůže spoléhat než na Boha, který věřícího možná i opouští („Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Žl 22,2); nicméně směřuje ke chvále, protože doufá, že znovu spatří známou a přátelskou tvář Boží. V žalmech proto prosba často ústí do chvály (Žl 22; 31; 69 atd.); proto žalmista poté, co vyjádřil svou bolest z exilu a svůj pláč nad dálkou, která ho odděluje od Boha, zvolá: „Zase ho budu chválit“ (Žl 42,6.12; 43,5). Hledisko naděje či chvály, jež se projeví v budoucnu, je zvláště typické pro novozákonní doxologie ve Zjevení, které ústy chválících zástupů věřících hovoří o věčném životě: jednoznačně se tu jedná o věřící, kteří stojí v přítomnosti Boží nezkalené žádným stínem.

Jestliže je chvála sjednocením dimenze víry, lásky a naděje ve formě modlitby, není těžké pochopit, že představuje podobu života, k níž je křesťan povolán: jsme určeni k tomu, abychom byli „ke chvále Boží slávy“ (Ef 1,14). Chvála se chce stát životem věřícího: protože milujeme Boha celým srdcem a bližního jako sebe samé, chceme též chválit celým srdcem, totiž žít a umírat v Boží přítomnosti. Křesťanská tradice příznačně představuje mučedníka jako příklad až do konce žité chvály, téměř jako zosobněné „amen“. Chvála je v rámci modlitby uchopena a vyjádřena v její zásadní, pregnantní podobě. Využívá k tomu nejrůznějších výrazů, ať osobně, nebo v kontextu celého společenství. Od zpěvu až k sotva slyšitelnému šepotu, od hlučného jásání až po vnitřní jásot, od slov k mlčení: „Pro tebe je i mlčení slávou, Bože“ (srov. výklad žalmu 65,2). V mlčení se chvála stává přítomností cor ad cor [od srdce k srdci], přítomností Milujícího a milovaného.

Enzo Bianchi

(c) 2005-2017 Farnost Žleby