- 28. června 2009 -

POŘAD BOHOSLUŽEB VE FARNOSTI ŽLEBY A ZBYSLAV
----------------------------------13. týden v mezidobí----------------------------------
Neděle	28. června	13. neděle v mezidobí
8:00 hod.	kostel Narození Panny Marie Žleby eucharistická oběť
9:30 hod.	kostel sv. Gotharda Potěhy za Miroslava Zelinku + křest Sabina Kroutilová a Matěj Vrána
11:00 hod.	kostel sv. Kateřiny Licoměřice bohoslužba slova se sv. přijímáním (P. Minář)
11:00 hod.	kostel sv. Bartoloměje Okřesaneč eucharistická oběť
Úterý	30. června
18:00 hod.	kostel sv. Gotharda Potěhy eucharistická oběť
Pátek	3. července	Svátek sv. Tomáše, apoštola
18:30 hod.	kostel Narození Panny Marie Žleby výstav Nejsvětější svátosti, adorace, eucharistická oběť
Sobota	4. července	sv. Prokopa, opata
10:00 hod.	kostel sv. Bartoloměje Okřesaneč pohřeb rozloučení Květoslava Hanusová, 1929
16:00 hod.	kostel sv. Václava Bílé Podolí za Marii a Josefa Mervartovy, jejich rodiče a sourozence
18:00 hod.	kostel sv. Gotharda Potěhy za Václava Havla
----------------------------------14. týden v mezidobí----------------------------------
Neděle	5. července	Slavnost sv. Cyrila a Metoděje
8:00 hod.	kostel Narození Panny Marie Žleby za farníky
9:30 hod.	kostel sv. Václava Bratčice za Marii Marouskovou a rodiče Žlebských + křest Jan Žlebský
11:00 hod.	kostel sv. Kateřiny Licoměřice za Boženu Novákovou

>>Svátost smíření:

Žleby - fara

pátek

od 18:00 hodin

>>Úmysly apoštolátu modlitby: na měsíc červenec 2009
všeobecný:	Aby křesťané na Středním východě mohli žít svou víru v plné svobodě a byli nástrojem pokoje a smíření.
misijní:	Aby díky svědectví všech věřících v každé zemi světa byla církev semenem a jádrem smíření a sjednocení lidstva v jednu Boží rodinu.
národní:	Aby setkání charismatické konference otevřelo dveře mnoha srdcí pro mocné působení Ducha Svatého.
místní:	Za mládež v našich farnostech.

Změna vyhrazena - aktuální informace na www.farnostzleby.cz

Reptání - otravování ovzduší  Když to tak dobře víš, pojď to předvést!

Jeden muž si prý v životě stěžoval jen jednou. Neměl co na nohy a neměl peníze na boty. Pak potkal beznohého a ten byl šťastný. Od té doby nereptal. Reptání patří k životu a na první pohled se zdá zanedbatelné. Mojžíš to znal. Vedl vyvolený národ z otroctví do země zaslíbené, což bylo spojeno s obtížemi. Lidé měli žízeň, protestovali a křičeli: „Proč jsi nás vyvedl z Egypta?“ Za takových okolností se stává situace povážlivou. Jde nejen o to najít vodu či potravu, ale čelit těm, kteří zevnitř nahlodávají smysl samé cesty. Pak je třeba lidi nejen vést, ale neustále přesvědčovat o důvodech k vytrvalosti. To je úmorné. Chudák Mojžíš! Jan Bosko považoval reptání, otravování ovzduší za zády, za největší mor. Každé společenství může fungovat, když v ní je duch spolupráce a dobrá vůle. Proto říkal, že nedoporučuje zvláštní pokání nebo umrtvování. Zasloužíte velkou odměnu a proslavíte naši práci, dokážete-li vzájemně snášet obtíže a těžkosti společného života. Místo aby se trousily poznámky o tom, co dělají druzí, ať se každý pokusí pokud možno rychle a dobře plnit úkoly jemu svěřené. Je opravdu zvláštní, že někdo přesně ví, co a jak by měli dělat ti druzí. Někteří by mohli být od minuty papežem. Když to tak dobře víš, pojď to předvést! Reptající mají často ruce v klíně. Kdo přijímá svůj díl odpovědnosti za celek, s radostí vnímá každý krok správným směrem. Kdo se naučil děkovat, zpravidla nereptá. Člověk, který děkuje za maličkosti, bývá většinou spokojený, nic nepovažuje za samozřejmost. (podle Karla Herbsta)

Maminka

Neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli. (Mt 3,15)

Státní bezpečnost začala volit jinou taktiku. Bylo načase, abych opustil Prahu. Znovu padla otázka, zda bych šel do duchovní správy, znovu odpověď, ano, když mne pan biskup někam pošle. Situace se v té době trochu měnila: přišlo období navracení státních souhlasů. Při mytí výloh už mi v zimě otékaly prsty, musel bych s tou prací stejně skončit. Byla tu ale nemocná maminka. Radila mi, abych šel na faru, přece nebudu mýt okna až do smrti. Kvůli jejímu zdravotnímu stavu jsem si přál, abych mohl být někde blízko Prahy. Vyjednával jsem kvůli tomu s panem generálním, ale nešlo to. Šel jsem tedy na Tachovsko. Dekret jsem dostal do Chodského Újezdu; tam ale byla zapečetěná fara, nastěhovat jsem se nemohl. Prozatímně jsem se tedy ubytoval na faře ve Starém Sedlišti. Pan vikář Holešovský byl velkorysý, přes týden jsem mohl jezdit domů za maminkou. Jí zbývaly čtyři měsíce života. Před rokem ji lékaři přesvědčovali, aby šla na operaci. Nešla, protože táta umíral, bála se o něj, chtěla být s ním. „Kdyby to se mnou špatně dopadlo,“ říkala, „co by si počal?“ Když jsme byli spolu, modlili jsme se růženec. Ležela na gauči, na stole byla „Matička“, malá soška Panny Marie. Bylo mi všelijak, trápil jsem se, že moje modlitby jsou k ničemu, nemohl jsem se soustředit a maminka mne musela opravovat. Jednou jsem přijel, byla u nás starší sestra a maminka se ptá: „Cos měl k obědu?“ „Ani nevím, už jsem chtěl být na cestě.“ Otočila se k sestře: „Vždyť jsem ti říkala, že si ani neuvaří.“ Na sebe nemyslela. Ještě nějaké recepty mi nadiktovala. Pak se přiblížily Vánoce, a jí bylo čím dál hůř. V lednu skončila na Bulovce, odkázána na nějaké přístroje. „Nechtěla bys domů?“ ptal jsem se jí. Ona na to: „Celý život si to platím a teď bych nemohla být tři dny v nemocnici?“ Rád bych zůstal u ní, ale nebylo to možné. V noci jsem byl vzhůru a věděl, že umírá. Bylo osmého ledna. Jeden kněz mi napsal, že když umře matka, ztrácíme domov na této zemi. To jsem si mohl vyzkoušet. Maminka mi ukázala, jak má vypadat hodný člověk, jak může vypadat plodný a požehnaný život. Člověk potom lépe chápe, co je to Boží láska.    (Karel Herbst)