Farnost Žleby
Dnes: sv. Pia z Pietrelciny, 24. týden v mezidobí  

O farnosti
Pořad bohoslužeb
Farní informace
Poutě a posvícení
Farní rada
Kostely a kaple
Duchovní správci
Zajímavé texty
Mapa farnosti
Kontakt
Odkazy

aktualizace:
23.9.2017







Farní inFormace
- 20. dubna 2008 -
POŘAD BOHOSLUŽEB VE FARNOSTI ŽLEBY A ZBYSLAV
----------------------------------5. velikonoční týden----------------------------------
Neděle20. dubna5. neděle velikonoční
8:00 hod. kostel Narození Panny Marie Žleby za farníky
9:30 hod. kostel sv. Gotharda Potěhy eucharistická oběť
11:00 hod. kostel sv. Kateřiny Licoměřice bohoslužba slova se sv. příjímáním (P. Minář)
11:00 hod. kostel sv. Bartoloměje Okřesaneč eucharistická oběť
Úterý22. dubna
18:00 hod. kostel sv. Gotharda Potěhy za farníky
Středa23. dubnaSvátek sv. Vojtěcha
18:30 hod. kostel Narození Panny Marie Žleby Poděkování za dožitých 80 let
Pátek25. dubnaSvátek sv. Marek
18:30 hod. kostel Narození Panny Marie Žleby Za Karla Špinku a jeho rodiče
Sobota26. dubna
10:30 hod. kaple Nanebevzetí Panny Marie Schořov svatba Světla Trtíková + David Němec
18:00 hod. kostel sv. Gotharda Potěhy za + Annu Sitařovu
----------------------------------6. velikonoční týden----------------------------------
Neděle27. dubna6. neděle velikonoční
8:00 hod. kostel Narození Panny Marie Žleby za děkana Josefa Čecha, dlouholetého duchovního správce
9:30 hod. kostel sv. Václava Bratčice eucharistická oběť
11:00 hod. kostel sv. Kateřiny Licoměřice eucharistická oběť

>>Svátost smíření:Žleby - farastředa, pátekod 18:00 hod.

>>Úmysly apoštolátu modlitby: na měsíc duben 2008
všeobecný:
Aby křesťané ve složitých situacích dnešní společnosti hlásali svým životem Kristovo vzkříšení jako zdroj naděje a pokoje.
misijní:
Aby budoucí kněží v mladých církvích byli více duchovně formováni k hlásání evangelia jejich národům.
národní:
Aby se pro mnohé rodiče stal prospěch rodiny přednějším, než výhodná pracovní místa.
místní:
Za mládež v našich farnostech
Změna vyhrazena - aktuální informace na www.farnostzleby.cz

Zástupy zakomplexovaných se sebevědomím na nule

Sedíme s kamarádkou v sametových křeslech divadelního hlediště a nedočkavě vyhlížíme, kdy už dojde řada na ty naše baletky. Právě totiž probíhá slavnostní vystoupení baletního oddělení naší základní umělecké školy, které navštěvují naše dcery. Pravda, ještě toho moc nedovedou, co byste taky za dva roky chtěli? Ale nepohrdej dnem malých začátků, říkám si a vzpomínám, jak jsem takhle vystupovala před mnoha lety i já. Jak jsem se vypínala, aby mě moje maminka určitě viděla. Jak jsem přeháněla každý pohyb, aby bylo zřejmé, že to dobře umím. Jak jsem se snažila, aby nikdo nepochyboval, že jsem nejlepší. Á, tohle už bude ono. Poznávám hudební doprovod, moje holubička to doma prozpěvuje už dobré tři měsíce, když v pokoji za zavřenými dveřmi zkouší nacvičené tanečky. No jistě, už kráčejí. Skupinka holčiček se nese jako primabaleríny. Jejich prosté sukničky se v jejich očích změnily v nadýchané baletní sukénky, malinké bílé piškoty jsou nyní těmi pravými baletními špičkami. Jeviště dělá svoje. Nakláním se ke kamarádce: „Jsou nádherné, viď.“ Mlčky přikyvuje. Já už teď mám oči jen pro svou dcerušku. Pozoruju napjatě každý její pohyb a přiznávám, jsem dojatá. Kde se v tom stvořeníčku vzala ta grácie? Ta lehkost pohybu, ta něha ve výrazu… Když si vzpomenu, jak dramatický byl její životní start, vypadala jako stažený králíček, nevážila tenkrát ani dvě kila a teď tady baletí. Ta moje je nejkrásnější ze všech, to je jasné. Taky nejlíp tančí. Nadšeně tleskám a jsem pořádně pyšná. Když pak po vystoupení čekáme s kamarádkou u šatny, ptám se: „Taky ti ta tvoje připadala jako nejkrásnější ze všech?“ Poplašeně na mne kouká a odvětí: „To neříkej, hlavně ne před ní, vždyť by mohla zpychnout.“ To mě trochu zmrazilo. No jo, na tom něco je. Znám pár nafoukaných lidí, ačkoli… spíš znám zástupy těch zakomplexovaných, se sebevědomím na nule, kteří nikdy nepřiznají, že něco udělali dobře, že se jim něco povedlo. Pro tuto chvíli se rozhoduju řídit se srdcem. Pak to promyslím. Když tedy holčičky s uzardělými tvářičkami vycházejí z divadelní šatny a vrhají se do náručí svých maminek, šeptám té své do ouška, že byla nejkrásnější a tančila ze všech nejlépe. Ona se usmívá. Je šťastná. Já taky. Když pak sedíme v cukrárně u horké čokolády, přemýšlím o té pýše. Já sama jsem se s komplexy méněcennosti rvala dlouho. Pamatuju si, co úsilí jsem vyvinula, abych mamince dokázala, že jsem dobrá, chytrá, šikovná. Jak jsem si chtěla zasloužit, aby mě měla ráda. A taky si pamatuju, jak hrozně mě zraňovalo, když mi pokaždé před zrcadlem říkávala: „Ty křivozubko.“ Později jsem studovala v jiném městě, pracovala jsem při studiu, měla jsem prospěchové stipendium, vyhrávala jsem vědecké i umělecké soutěže, tolik jsem se snažila, aby mě maminka pochválila. Ale většinou jsem slyšela, že jsem nepořádná, mám velký zadek nebo špatný účes, že se tak divně oblékám. Když jsem se snažila o něco v kuchyni, moje káva nebyla nikdy dost horká, bábovka dost nadýchaná, chlebíčky nikdy nebyly dost pikantní a úklid dost kompletní. Co bych byla dala za to, abych slyšela: „Jsi nejkrásnější ze všech a tančilas nejlíp.“ Většinou maminka říkala: „Ta Magda, ta má vlasy, co?“ Nebo „Ta Lenka, ta tancuje, no to má po mamince.“ Jak to, že jsem jim nebyla dost dobrá? Jak to, že jsem pro své rodiče nebyla tou ze všech nejkrásnější, nejmilejší, nejšikovnější a nejvtipnější, jako jsou mé děti pro mne? Trochu rozpačitě koukám na dceru, která má teď fousy od čokolády a nejzářivější oči v celém širokém okolí, a na mysl mi vstoupí věta: „Nemohli ti dát, co sami neměli.“ Celou mou bytostí proudí vděčnost Bohu, že mne vysvobodil z mých komplexů a ukázal mi mou hodnotu. Že mi dal muže, který mne oceňuje a dává mi to najevo.

Vycházíme z cukrárny, držíme se za ruce a moje sladká malá hopsanda se ptá: „A co řekneš tatínkovi?“ S odpovědí neváhám ani na chvilku: „No že jsi byla nejlepší ze všech.“

(c) 2005-2017 Farnost Žleby