 | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Dnes: Sobota, 1. adventní týden | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
O farnosti Novinky Pořad bohoslužeb Farní informace Poutě a posvícení Farní rada Kostely a kaple Duchovní správci Zajímavé texty Mapa farnosti Činnosti spolků Kontakt Odkazy aktualizace: 5.12.2023 |
Změna vyhrazena - aktuální informace na www.farnostzleby.cz
Poselství papeže Benedikta XVI. k postní době 2008 Kristus se pro vás stal chudým (srov. 2 Kor 8,9) Milí bratři a sestry! *1. Každý rok nám postní doba poskytuje vítanou příležitost k prohloubení smyslu a hodnoty naší křesťanské identity a vybízí nás, abychom znovu objevovali Boží milosrdenství, a tak se stávali vůči svým bratřím a sestrám milosrdnějšími. V postní době církev doporučuje některé zvláštní skutky, které věřícím konkrétním způsobem pomáhají v tomto procesu vnitřní obnovy, totiž modlitbu, půst a almužnu. V tomto roce bych se v obvyklém poselství k postní době chtěl zabývat praktikováním almužny, která představuje konkrétní způsob, jak pomoci těm, kdo trpí nouzí a zároveň je asketickým cvičením k osvobození od závislosti na pozemských dobrech. Jak silný je vliv hmotného vlastnictví a jak jednoznačné má být naše rozhodnutí mu neotročit, potvrzuje Ježíš důrazně: Nemůžete sloužit Bohu i mamonu. (Lk 16,13) Almužna nám pomáhá toto neustálé pokušení překonávat, protože nás vede k tomu, abychom brali v úvahu potřeby svých bližních a dělili se s druhými o to, co z Boží dobroty máme. Takový je cíl zvláštních sbírek pro chudé, které se v průběhu postní doby konají na mnoha místech světa. Tímto způsobem se spojuje vnitřní očištění s určitým gestem v rámci církevního společenství, jak je znala už prvotní církev. O ní zřejmě mluví sv. Pavel ve svých listech v souvislosti se sbírkou pro jeruzalémskou obec (srov. 2 Kor 8-9; Řím 15,25-27). *2. Evangelium učí, že nejsme vlastníky, nýbrž správci dober, která máme. Proto je nesmíme považovat za své výlučné vlastnictví, ale za prostředek, skrze nějž Pán každého z nás volá, abychom bližním zprostředkovávali jeho péči. Jak zdůrazňuje Katechismus katolické církve, materiální dobra mají sociální hodnotu přiměřenou svému obecnému určení.[1] Evangelium předkládá důraznou Ježíšovu výtku těm, kdo chtějí vlastnit a užívat své bohatství jen pro sebe. Tváří v tvář masám, které mají nedostatek ve všem a trpí hladem, jsou slova prvního listu Janova tvrdým pokáráním: Jestliže má někdo majetek a vidí, že jeho bratr je v nouzi, ale zavře před ním svoje srdce – jak v něm může zůstávat Boží láska? (1 Jan 3,17) Mnohem silněji zaznívá tato výzva v zemích s většinovým počtem křesťanů, protože jejich odpovědnost vůči mnoha trpícím a opuštěným je podstatně větší. Pomáhat jim je spíše spravedlivá povinnost než skutek lásky. *3. Evangelium vynáší na světlo typický znak křesťanské almužny. Má být udělována ve skrytosti. Ježíš požaduje: Ať neví tvoje levice, co dělá tvoje pravice, aby tvoje almužna zůstala skrytá. (Mt 6,3-4) Krátce předtím řekl, že se nemáme vychloubat svými dobrými skutky, abychom neriskovali, že přijdeme o odměnu v nebi (srov. Mt 6,1-2). Starostí učedníků je, aby se všechno dělo k větší slávě Boží. Ježíš připomíná: Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích. (Mt 5,16) Všechno proto směřuje ne k naší slávě, ale k slávě Boží. Ať toto vědomí, milí bratři a sestry, provází každý skutek ve prospěch bližních; potom se nestane prostředkem, který sám sebe staví na odiv. Když naše konání dobrých skutků není zaměřeno ke slávě Boží a opravdovému dobru bližních, nýbrž k osobnímu prospěchu nebo jen k získání pochvaly, nejednáme v duchu evangelia. V moderní společnosti, která staví na obrazech, je třeba si zachovat bdělost vůči tomuto pokušení. Evangelní dobročinnost není pouhá filantropie. Je to mnohem více konkrétní úkon lásky, teologální ctnost, která vychází z vnitřního obrácení k Boží a bratrské lásce a napodobuje Ježíše, který zcela vydal sám sebe až k smrti na kříži. Jak bychom mohli nepoděkovat Bohu za ty četné osoby, které mimo dosah reflektorů medializované společnosti konají v tichu a v křesťanském duchu velkorysé skutky na podporu bližních v nouzi? Velmi málo prospívá dát vlastní dobra druhým, když se tím naše srdce naplní marnivostí. Proto ten, kdo ví, že Bůh vidí i to, co je skryté, i to, že ve skrytosti bude odměněn, nehledá lidské uznání za vykonané skutky milosrdenství. *4. Písmo svaté nás vyzývá, abychom pohlíželi na almužnu hlubším pohledem, který přesahuje čistě materiální dimenzi a učí nás, že je radostnější dávat než brát (srov. Sk 20,35). Když jednáme s láskou, vyjadřujeme tím pravdu o svém bytí. Nejsme totiž stvořeni sami pro sebe, nýbrž pro Boha a pro bližní (srov. 2 Kor 5,15). Pokaždé, když se z lásky k Bohu dělíme o svá dobra s potřebnými bližními, zakoušíme, že plnost života pochází z lásky. Všechno se k nám vrací jako požehnání pokoje, vnitřní spokojenosti a radosti. Ještě více, svatý Petr zmiňuje mezi duchovními plody almužny odpuštění hříchů. Láska – píše – přikrývá všechny hříchy. (1 Petr 4,8) Jak často opakuje liturgie postní doby, Bůh nám hříšníkům nabízí možnost odpuštění. K jeho přijetí nás připravuje, když se dělíme o svůj majetek s chudými. V tomto okamžiku myslím na ty všechny, kdo pociťují tíhu zla, které na ně doléhá a právě proto se cítí být daleko od Boha, v obavách a téměř neschopni se na něj obrátit. Tím, že nás almužna přivádí blíže k bližním, přivádí nás blíže k Bohu. To se může stát nástrojem skutečného obrácení a smíření s ním i s bratry a sestrami. *5. Almužna napomáhá k láskyplné velkorysosti. Sv. Josef Benedikt Cottolengo neustále doporučoval: Nepočítejte peníze, které vydáte, protože vám opakuji: Když při almužně nesmí levá ruka vědět, co dělá pravá, tak ani pravá nesmí vědět, co sama dělá.[2] V této souvislosti má velký význam evangelní epizoda o vdově, která ve své chudobě vhodila celé své živobytí (Mk 12,44) do chrámové pokladnice. Její drobná a bezvýznamná mince se stává výmluvným symbolem. Tato vdova nedala Bohu něco ze svého přebytku. Nedala ani tak něco, co měla, jako spíše to, co je. Dala sama sebe. Toto dojemné vyprávění je zasazeno do biblického líčení dní bezprostředně předcházejících Ježíšovo utrpení a smrt. Ježíš se stal chudým, aby nás skrze svou chudobu učinil bohatými, jak píše apoštol národů (srov. 2 Kor 8,9). Sám sebe za nás zcela vydal. Postní doba na nás naléhá, abychom následovali jeho příklad i skrze almužnu. V Ježíšově škole se můžeme učit, jak činit ze svého života dar. Tím, že ho napodobujeme, roste naše připravenost dávat nejen ze svého majetku, nýbrž spíše sebe samé. Není snad celé evangelium shrnuto v jediném přikázání lásky? Praktikování almužny v postní době se tedy stává prostředkem k prohloubení našeho křesťanského povolání. Když se křesťan dává nezištně, svědčí o tom, že nikoli materiální bohatství, nýbrž láska diktuje zákony existence. Takže hodnotu almužně dává láska, která inspiruje k různým formám dávání se podle možností a podmínek jednotlivců. *6. Milí bratři a sestry, příprava na Velikonoce nás i skrze almužnu vybízí k duchovnímu cvičení, abychom rostli v lásce a poznávali Krista v chudých. Ve Skutcích apoštolů stojí, že apoštol Petr řekl chromému u chrámové brány, který prosil o almužnu: Stříbro ani zlato nemám. Ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského – vstaň a choď! (Sk 3,6) Almužnou dáváme něco materiálního. Může však být znamením většího daru, který dáváme druhým slovem a svědectvím o Kristu, v jehož jménu je pravý život. Tato doba nás proto pobízí, abychom skrze osobní i společné úsilí přilnuli ke Kristu a svědčili o jeho lásce. Maria, Matka a věrná služebnice Pána, ať pomáhá věřícím v jejich duchovním zápasu postní doby správně užívat zbraně modlitby, postu a almužny. Obnoveni v Duchu pak jděme vstříc velikonočním svátkům. S tímto přáním vám všem rád uděluji apoštolské požehnání. Vatikán 30. října 2007 Benedikt XVI. Postní doba Popeleční středa je výjimečný den. Den usebranosti a reflexe. Vydáváme se v něm totiž na cestu postní dobou, která se vyznačuje nasloucháním Božímu slovu, modlitbou a pokáním. Člověk byl stvořen, aby byl přítelem Boha Postní doba je tvořena čtyřiceti dny, během nichž nám církev pomáhá opětovně prožít klíčové body naší víry. Jak víme, člověk byl stvořen, aby byl přítelem Boha. Avšak lidé tento vztah důvěry a lásky narušili. V důsledku toho jsme se pak všichni stali neschopnými uskutečnit své původní povolání. Díky Kristově vykupitelské oběti jsme ale byli z moci zla vysvobozeni. Křest je „první vzkříšení“ Křtem se člověk rodí k novému životu a znovu je obdařen důstojností Božího dítěte. Proto byl v raném křesťanství křest považován za „první vzkříšení“. Postní doba je pak od samého začátku prožívána jako období bezprostřední přípravy na křest, který je slavnostně udělován během Velikonoční noci. Celá postní doba tedy sloužila jako cesta k tomuto velkému setkání s Kristem, k tomuto ponoření do Krista a obnovení života. Postní doba je opětovná příprava na křest Pro mnohé pokřtěné křest a víra časem ztrácejí na síle. Proto je každá postní doba jakoby opětovným „katechumenátem“, v němž společně jdeme znovu vstříc svému křtu, abychom jej znovu objevili a hluboce prožili, abychom se znovu skutečně stali křesťany. Zpracováno podle promluvy Benedikta XVI. na Popeleční středu 2006. Čerpáno z webu české sekce Radia Vatican www.radiovaticana.cz Půst = šance pro nový život Každoročně na začátku postní doby přemýšlím o tom, proč vlastně půst je. Má ještě význam v dnešním světě? Může mít nějaký smysl pro úplně každého člověka? Slovo půst samo o sobě příliš pozitivně nezní. Chtěl by snad někdo nejíst a ještě se u toho tvářit radostně? To se mi příliš nezdá. Proč by se měl člověk dobrovolně trápit? Postní doba s utrpením souvisí. Kristus dobrovolně zvolil utrpení. Dnešním jazykem bychom takového člověka označili jako blázna. Kristus dobrovolně a vědomě zvolil utrpení pro člověka, pro každého z nás. Ještě větší blázen. Kristus dobrovolně zemřel z lásky k člověku. Největší blázen. Půst nám neukazuje dokonalost skutků, ale říká dvě důležité věci. Za prvé, že utrpení je součástí našeho života, patří k němu, ke každému z nás, nelze jej ze života vymazat. Můžeme ho zmírnit, ale vymazat rozhodně ne. Nemusíme se sami trápit hladem, žízní a nevím čím ještě, jen si připomeňme svoji konečnost, buďme si vědomi toho, že každé utrpení má svůj smysl, svoje místo v životě. To je ale stále řeč kostelních zdí, neoprášená od sem tam přítomné zatuchlosti. Takže za druhé nám půst říká: „Obraťte se! Dejte životu nový směr, vyjděte ze sebe, z konvencí, kterými zrezivělo srdce.“ Když zcela obrátíme svůj život, tak tím můžeme uvidět utrpení druhých a pomoci jim ho zmírnit. Nebudeme tak hledět jen na sebe a svoji bolest. Pak právě naše utrpení proměníme v radost druhého. Utopie? Možná, ale pokud někdo z nás neudělá první krok, tak se nikdy nic nestane a všichni zůstaneme ležet ve svých bolestech. Nestálo by to alespoň za malé zamyšlení? Možná je právě letošní půst šancí pro nový život. Petr Minář |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
(c) 2005-2023 Farnost Žleby
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
