Farnost Žleby
Dnes: Zasvěcení Panny Marie, 33. týden v mezidobí  

O farnosti
Pořad bohoslužeb
Farní informace
Poutě a posvícení
Farní rada
Kostely a kaple
Duchovní správci
Zajímavé texty
Mapa farnosti
Kontakt
Odkazy

aktualizace:
17.11.2017







Farní inFormace
- 9. prosince 2007 -
POŘAD BOHOSLUŽEB VE FARNOSTI ŽLEBY A ZBYSLAV
-----------------------------------2. adventní týden------------------------------------
Neděle9. prosince2. neděle adventní
8:00 hod. kostel Narození Panny Marie Žleby za Marií Červenou
9:30 hod. kostel sv. Václava Bratčice eucharistická oběť
11:00 hod. kostel sv. Kateřiny Licoměřice eucharistická oběť
Úterý11. prosince
16:00 hod. kostel sv. Gotharda Potěhy eucharistická oběť
Středa12. prosince
17:00 hod. kostel Narození Panny Marie Žleby za Karla Fantu a celý rod
Pátek14. prosincesv. Jana od Kříže
18:30 hod. kostel Narození Panny Marie Žleby eucharistická oběť
Sobota15. prosince
16:00 hod. kostel sv. Václava Horky eucharistická oběť
-----------------------------------3. adventní týden------------------------------------
Neděle16. prosince3. neděle adventní
8:00 hod. kostel Narození Panny Marie Žleby eucharistická oběť
9:30 hod. kostel sv. Gotharda Potěhy eucharistická oběť
11:00 hod. kostel sv. Kateřiny Licoměřice bohoslužba slova se sv. příjímáním (P. Minář)
11:00 hod. kostel sv. Bartoloměje Okřesaneč eucharistická oběť

>>Svátost smíření:Žleby - farastředaod 16:30 hod.
Žleby - farapátekod 18:00 hod.

>>Úmysly apoštolátu modlitby: na měsíc prosinec 2007
všeobecný:
Aby se lidská společnost pečlivě starala o postižené AIDS, zvláště o děti a ženy, a církev jim pomohla k prožití toho, že je Bůh miluje.
misijní:
Aby vtělení Božího Syna, slavené o Vánocích, pomohlo národům Asie k poznání Ježíše Krista jako jediného Spasitele světa.
národní:
Aby ti, kteří po dlouhé době zavítají do kostelů, nalezli bratrské přijetí.
místní:
Za mládež v našich farnostech
Změna vyhrazena - aktuální informace na www.farnostzleby.cz

Měl bych mít bílou hůl  Aneb možná i to slunce v duši se objeví

Rozsvěcím svíci na adventním věnci a znovu, dnes už poněkolikáté se v myšlenkách vracím na jednu hodně rušnou pražskou křižovatku. Na tu, na které jsem ráno nepřevedla mladého člověka s bílou holí na protější chodník. Nepřevedla, protože jsem nechtěla o tuhle příležitost připravit jiného mladíka, který očividně vybojovával svůj zápas: „Mám, nemám?“ V rozhodující chvíli, právě když blikla oranžová, se přece jen odhodlal: „Chceš na druhou stranu? Tak se mě chyť. Já tam jdu taky.“ Nevidomý se na druhém chodníku rozloučil: „Dík a slunce v duši!“ „Slunce v duši, jo? To máš od toho co předpovídá počasí v televizi, že?“ „Ne, to mám ze své vlastní zkušenosti“, usmál se, a ten úsměv mu na tváři vydržel ještě dlouho.

Přibývající světlo na adventním věnci symbolizuje blízký příchod Krista, který rozptyluje temnotu a strach, protože je, jak sám o sobě řekl, světlem: „Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života.“ (Jan 8,12-13) Jsem přesvědčena o tom, že onen nevidomý z dnešního rána neměl ten pozdrav odposlouchaný od pana Zákopčaníka, ani ho neopakoval bezmyšlenkovitě jako nějakou frázi. Šťastný úsměv na jeho tváři nemohl nikoho nechat na pochybách, že to má skutečně zažité, že to má z vlastní zkušenosti. V tom člověku prostě bylo světlo. A bylo to na něm vidět. Bylo v něm světlo, protože ho do svého nitra pustil. Neuzavřel se mu. Nebránil mu. Měl odvahu to udělat. Ono to od člověka kus odvahy vyžaduje. To světlo - Ježíš - si na nás opravdu posvítí. A to nemusí být zrovna příjemné. Najednou se v pravém světle ukáže všechno, co bylo dosud skryté pod zdáním bezvadné spravedlnosti, všechno, co bylo zametené pod koberec, aby to nebylo vidět. Tohle světlo hravě prozkoumá hlubiny lidského srdce, vynese všechnu špínu napovrch a strhne masku, za kterou jsme se možná dosud schovávali. To zřejmě nějak podvědomě tuší všichni, kdo se setkání s Ježíšem snaží vyhnout - o Vánocích i mimo ně. Nejspíš jim nikdo neřekl, že tohle světlo nás nepřichází odsoudit, ale zachránit. Stačí pouze se nezdráhat, nezatloukat, ale tu svoji bídu, tu svoji špínu prostě přiznat a chtít se z ní dostat. Chtít se uzdravit. To je celé. Tak málo stačí, aby měl člověk ono slunce v duši.

V téhle souvislosti se mi od rána v mysli nevrací jenom ta scéna z rušné křižovatky, ale taky jedna známá křesťanská píseň se slovy: „Měl bych mít bílou hůl a na očích pásku, protože nevidím, jak vroucně má Bůh rád.“ Kolik takových „nevidomých“ mezi námi „vidoucími“ asi je? Možná většina. Nedovedu to odhadnout a ani na to nemám právo, protože přikázání je jasné a nekompromisní: nesuďte a nebudete souzeni.

Ale dám vám typ jak snadno a celkem přesně můžete odhadnout procento lidí se sluncem v duši mezi těmi, kteří po ulici s tou bílou holí skutečně chodí. Stačí přečíst si příběhy nevidomých, které sesbírala paní Jiřina Medveďová ze Zlína a které jako útlou knížečku s názvem „S bílou holí“ v těchto dnech vydalo Karmelitánské nakladatelství. Až vás zase někdo nebo něco naštve, doporučuji přečíst si z ní kterýkoliv z příběhů, zazpívat si „Měl bych mít bílou hůl a na očích pásku…“ a hned bude líp. Možná i to slunce v duši se objeví.    (Marie Svatošová 2004)

(c) 2005-2017 Farnost Žleby