 | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Dnes: Čtvrtek, 26. týden v mezidobí | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
O farnosti Novinky Pořad bohoslužeb Farní informace Poutě a posvícení Farní rada Kostely a kaple Duchovní správci Zajímavé texty Mapa farnosti Činnosti spolků Kontakt Odkazy aktualizace: 1.10.2023 |
Změna vyhrazena - aktuální informace na www.farnostzleby.cz
Nejde mi odpustit Co není odpuštění Často vynaložíme spoustu vnitřní energie, abychom udrželi pod pokličkou to, že jsme neodpustili. Jindy odpouštíme jen na oko, tak abychom situaci drželi ve snesitelných mezích a měli dobrý pocit i před sebou. Vím, že bych měl odpustit, tak ti odpustím, ale nemysli si, že na to zapomenu! Je v tom osten pomsty. I když nebudeš dělat nic dalšího, budeš to mít stále na talíři. Stavím se do pozice ušlechtilého, ale ve skutečnosti toho druhého stále trestám. Může se mi ale stát, že bych chtěl odpustit, ale nejde mi to. Mám klíč v ruce, ale nejsem schopný ho zvednout a strčit do zámku. První možnost je, že se jen vymlouvám. Je nutné ptát se sám sebe: opravdu chci odpustit? Často ale může být problém v tom, co si pod odpuštěním představujeme. Mnohdy totiž máme nereálnou vizi. Čekáme, že ve chvíli, kdy řekneme ”odpouštím ti”, se okamžitě vyléčí všechny naše city. Ale tak rychle to nejde. Citové uklidnění je až výsledek procesu odpouštění. Je to dlouhodobý proces, city postupně dobíhají. Ve skutečnosti je normální, že když mám na sobě nespočet modřin, strach hned nezmizí. Hned nezapomenu. Neklaďme na sebe nároky, které jsou z říše pohádek. Pak bychom mohli začít sami sebe utloukat: ”Já jsem hrozný člověk, nedokážu odpustit.” Jindy je v nás jakoby dvojí vůle: vím, že chci odpustit, ale zároveň se mi nechce. Jakási ambivalence, tj. vůle k obojímu. Je dobré si to přiznat. Je to má lidská slabost, jsem jen člověk. Ale zároveň na tom neskončit. O sílu k odpuštění, které mi nejde z mé podstaty, mohu volat k Bohu. Mám 11 dětí a ženu Takové normální ráno Mám 11 dětí. Moji kolegové mi občas poťouchle říkají: O tolik dětí se starat a ještě s postiženou manželkou (ona je učitelka a to je prý spíš diagnóza :-)! U nás doma je to tak: Vstávám o něco dřív než žena, proklopýtám temnou ložnicí a předsíní k pokoji dcer a vzbudím Terku. Terezka začne nadšeně šramotit, že už je ráno a začíná nový den. Tím probudí starší Bětku, která poněkud nakvašeně vstane, protože je ráno a to zase bude den! Dělám, že si toho nevšímám a jdu vzbudit Vaška a Vojtu. ítek se budí sám a spolehlivě. Postavím vodu na čaj a jdu zjistit, jestli je koupelna tam, co večer stávala a letmým pohledem do zrcadla kontroluji, zda mají děti toho správného otce. No, včera to bylo o chlup lepší, ale jistá podoba by tu ještě byla. Je to on. Terezka čůrá, Vítek čeká. Jdu vzbudit Vaška a Vojtu. Voda v konvici vaří, dělám čaj – sobě zelené jablko, dětem ranní Pickwick, ženě kávu. Jdu vzbudit Vaška a Vojtu. Vítek čůrá, Bětka čeká. Sprchuju se, noční vůně odchází s teplou vodou a pro zbytek dne budu vonět Addidas. Jdu vzbudit Vaška a Vojtu. Bětka čůrá, Vašek čeká. Nesu kávu do ložnice. Oznámím, že je ráno, ale netvrdím, že to znamená bystře vstát. Vyženu holomka Vojtu z postele. Vašek čůrá, Vojta čeká. Oholím se. Vítek šel přiložit. Vojta čůrá, Vašek si dělá kakao, zbytek tlupy už snídá. Žena šustí kuchyní v noční košili jako Bílá paní a dělá svačiny.Pomocí hlasitých výzev, které se často mění v nepublikovatelné výrazy, docílím toho, že nakonec všichni (někteří dost otráveně) nasedají do auta. A vyrážíme na pravidelný okruh. Děti rozvezeny. (zpracováno z časopisu Rodinný život) |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
(c) 2005-2023 Farnost Žleby
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
