Da Vinciho kód, kniha amerického spisovatele Dana Browna a její filmové zpracování, budí nadšení i odpor. Jak autor knihy, tak tvůrci snímku, který zahájí mezinárodní filmový festival v Cannes a zanedlouho vstoupí do kin na celém světě, si mohou gratulovat. Jakákoli publicita – a pobouřené protesty zvlášť – způsobí větší prodejnost jejich díla. Kniha byla a je kasovním trhákem téměř po celém světě a od filmu Šifra mistra Leonarda se dá očekávat totéž. Zvláště proto, že se tvůrcům zatím daří svůj produkt držet pod pokličkou. Premiéra bude na celém světě ve stejnou dobu a tak se distributoři snímku a provozovatelé kinosálů těší, že jim zaručený hit vytrhne trn z paty. Už delší dobu totiž celosvětově klesá návštěvnost kin a snižují se jejich tržby.

Nechci se zde připojit k diskusi nad tím, jaký poměr by měl být mezi svobodou slova a tolerancí, která by měla ctít něčí city a přesvědčení. Je totiž velmi těžké určit, co je ještě v pořádku, a co už je přes čáru. Nebudu se zabývat ani literární hodnotou, ani vyvracením nepřesností či úplných nesmyslů, které tvoří hlavní linii dramatického příběhu Dana Browna. Udělali to už jiní – teologové, historici a literární kritici.

S obsahem Da Vinciho kódu můžeme nesouhlasit. Na druhé straně je ovšem třeba přiznat, že autor sice nerozpracoval ve své knize svůj námět nijak originálně, ale rozhodně poutavě a čtivě. Nebudeme tedy popírat, že má k psaní talent a umí ho prodat. Nemá smysl se ani dlouze zamýšlet nad tím, jak je možné, že si tato fikce získala tak velkou přízeň veřejnosti. Zdá se mi však, že ta je v tak velké míře myslitelná opravdu jen v současné době poznamenané do očí bijící nevzdělaností pokud jde o oblast náboženství.

Ale zároveň si můžeme všimnout zájmu dnešních lidí o věci dotýkající se posvátna a tajemství. Dokazuje to i popularita, jako si získal nízkorozpočtový film Velké ticho. Snímek, který natočil režisér Philip Groning, dokumentuje život v kartuziánském klášteře ve francouzských Alpách. A přestože ve 160 minutách filmu je jen necelých 5 minut mluveného slova, vzbudil mimořádnou pozornost a v některých zemích předstihl v návštěvnosti i komerčního Harryho Pottera.

Některé protesty ze strany církevních představitelů nepovažuji za příliš moudré. Autoři těchto protestů totiž jen dělají reklamu produktům, s kterými nesouhlasí. Prvoplánová se mi zdá zvláště výzva k sabotáži filmu. Vždyť žitá spiritualita a poctivé vzdělání člověku obvykle dává nadhled a schopnost se pousmát.

Pamatuji si jak se o Vánocích vždy v našich kostelích objeví několik lidí, kteří nemají nejmenší ponětí, čeho jsou v liturgii svědky. Pohybují se tam jako slon v porcelánu. Věřící to někdy pobuřuje a jindy před svými novými návštěvníky cítí dokonce trému. Já jsem tento rok zakusil něco nového. Neuctivé jednání nahodilých návštěvníků mě nepohoršovalo, ale vyvolávalo ve mně úsměv. Ne potěšení pramenící ze škodolibosti a touhy se vysmívat, ale shovívavé pousmání. V kázání jsem proto použil hned několik vtipů, které – soudě podle jejich reakce – i je pobavily. A v druhé části bohoslužby se už nechovali neuctivě. Možná je humor tím nejlepším způsobem evangelizace. Vždyť i Bůh má určitě smysl pro humor!

Jan Regner