2. MANŽELSTVÍ

Vox Scripturae.

Písmo věnuje manželství pozornost na mnoha místech, patrně nejznámější je scéna Geneze, když Hospodin přivádí k Adamovi první ženu (Gen 2,24: stanou se jedním tělem) Ježíšův výrok Mt 19,5.6 budou ti dva jedno tělo... Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj a Pavlův výrok (Ef 5,31.32 budou ti dva jedno tělo. Je to veliké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev.

Ve všech třech případech se refrénovitě ozývá ujištění, že budou jedno tělo, jeden člověk. Spojení muže a ženy je tedy dílem Hospodinovým, při kterém dochází k stmelení dvou lidí, navzájem se formou i funkcí doplňujících, do jednoho člověka, jedince vyššího řádu. Člověk nemá toto Boží dílo rušit (člověk nerozlučuj), cílem tohoto spojení je zaplašení samoty, která není člověku přiměřená a splnění předpokladů pro výzvu množte se a naplňte zemi.

Z toho plyne, že biblické náboženství, tedy také křesťanství, má o tomto Hospodinově díle v několikerý prospěch člověka vysoké mínění a považuje před tváří Stvořitele za svou povinnost toto dílo chránit a podporovat.

Vyvrcholením dat písemného záznamu zjevení je srovnání vztahu muže k ženě se vztahem Krista k církvi, jež nelze nazvat jinak než tajemstvím, tedy něčím, co se vymyká lidské chápavosti.

Jestliže každé Boží dílo je vzápětí ohrožováno až k úplnému korumpování Protivníkem, platí to také o tomto "tajemství". Svazek muže a ženy, závisející na rozhodnutí člověka jako svobodné bytosti je ustavičně vnitřně i zevně ohrožován, lhostejno, jakou kulturně podmíněnou podobu bude toto ohrožení mít. Z řečeného taky plyne, že tento svazek, manželství, ústí zcela přirozeně do rodinného společenství.

Vox magisterii.

2. vat. koncil.

GS 48: Důvěrné společenství života a manželské lásky...se uskutečňují manželskou úmluvou ...A tak...vzniká stav, který z nařízení Božího má stálost i před společností...Svou přirozenou povahou jsou manželství a manželská láska zaměřeny k plození a výchově dětí...Tato důvěrná jednota dvou osob...jakož i dobro dětí, vyžadují úplnou manželskou věrnost a požadují jejich nerozlučnou jednotu.

Př 53 oceňuje, jakou cestu urazil koncil od výměru manželství ius in corpus alterius k výměru intima communitas vitae et amoris conjugalis. Koncil upouští od rozlišování mezi prvotním a druhotným účelem manželství, ale dospívá k syntéze: manželskáláska je předpokladem plození a výchovy dětí. Obě hodnoty jsou společným smyslem manželství. Převrat v nazírání kometuje Alfons Auer třemi tézemi: od hierarchické nadřazenosti cílů k jejich spojení; od fyziologicko-biologického pohledu k celostnímu pohledu na lidskou pohlavnost a manželskou lásku; od krunýře předpisů k odpovědnému rodičovství, čili odpovědnému hledání Boží vůle se zřetelm ke všem danostem života.

Tím se církev konečně vymanila ze svého částečně stoickou etikou formovaného pohledu na manželství. Podle Ratzingerova komentáře z r.1966 nastupuje proti generativnímu posuzování posouzení personalistické, aniž by smělo zanedbávat podstatný sociální smysl manželství. Normování zespod, z pojmu přirozenosti, je vystřídáno posouzením shora, ze vzájemné duchovní spojitosti manželství a rodiny.

K nerozlučitelnosti se vyjadřuje př 32: Druhým zlem (za potratem), kterým trpí manželství, je podle své závažnosti a rozšířenosti rozvod. Sněm by měl usilovat o to, aby věřící lépe pochopili manželství a jeho podstatu. Měli by se dovědět o vztahu nerozlučitelnosti k jistotě, kterou manželům poskytuje. Stálost svazku vede k skutečnému řešení problémů, zatímco pocit, že je vždy po ruce rozvod, vede přímo k "řešení" nesnází tímto způsobem. Jistou pojistkou je i disciplina svátostí, tzn., že kdo nezachovává věrnost, nemůže přistupovat k svátostem. K sv. přijímání člověk při každé mši svaté jít nemusí, ale uznat své hříchy jako první předpoklad smíření s Bohem nutně musí. Východisko (sukcesivních bigamistů) je v Božím milosrdenství, ne v změně církevních předpisů, pro kterou církev ani není kompetentní.

Nemělo by se prolomit jedno z dlouholetých tabu a otevřeně říci, že praxe rozvodů, snadno a rychle dostupných, jak je zavedena v civilním právu, je jejich hlavním zdrojem?

Proti tomu se však ozývají jiné hlasy. Př 35 považuje za jeden z nejpalčivějších problémů osud rozloučených katolických křesťanů. Nedovoluje li církev opuštěné nevinné manželce uzavřít nový sňatek, nakládá na opuštěnou manželku a matku neúnosné břemeno. Požadavek takového celibátu je skutečně neúměrně tvrdý. Komu uškodí, když si najde nového muže, když se ten první k ní už nikdy nechce vrátit? Pomozte těm, kdo se dostali bez vlastní viny do situace opuštěných.

Podobně uvažuje př 41: rozvod je tragédie a trápení postižených lidí je umocněno tím, že jim církev není ochotna odpustit a přijmout je plně do svých řad. Př 66: Nemíváme pochopení pro rozvedené. Rozvod je selháním, tedy hříchem, ale nevím o hříchu, který by byl pro Boha neřešitelným problémem.

GS 49: Boží slovo...mnohokrát vybízí...manžele, aby...utužovali své ...manželství nerozlučným milováním. Kristus...povýšil tuto lásku zvláštním darem své milosti...láska, spojující lidské a božské hodnoty, vede manžely k tomu, aby se sobě navzájem svobodně darovali s něžnou náklonností, která se projeví i skutkem a prostupuje celý jejich život...

Tato téměř velebná slova, plná naděje, která není z tohoto světa, v zdar manželství, není vůbec snadné srovnat s tvrdou realitou mnoha (i křesťanských) manželství. Př 59 soudí, že je chybou, postrádá li text dokumentu slovo vášeň jako přiléhavé označení přístupu muže a ženy k sobě navzájem. Právě tak postrádá myšlenku, že žena musí být v manželství vynalézavou milenkou a nesmí se bát s manželem sexuálně improvizovat. Dokumenty sice mluví krásně o lásce, ta je však jinak zabarvená, než láska, o které ví zkušenost.

Texty dovolují představu snu, o který by se člověk mohl opřít, který však člověka taky může stlačit do beznaděje, protože se načrtnuté ideály zoufale nedaří uskutečnit. Pozitivně sen zbavuje člověka nutnosti jít do vlastní hloubky a zkoumat se tvrdě, proč se mu sex nedaří, proč ho netěší a zjednodušuje si tak život. Domnělá frigidita je řešena snem tak, že k sexuálnímu štěstí musí být dva, člověk však má smůlu, že je sám, bez toho druhého, který vizi snu neodpovídá. Okrajově s tím souvisí lež televize o dokonalém sexu, deprimující diváky pro jejich domnělou méněcennost.

GS 49: ...skutky, kterými se spolu manželé...stýkají, jsou čestné a důstojné, a jsou li prováděny způsobem hodným člověka, vyjadřují a podporují vzájemné darování...

K této, v morálce známé skutečnosti, podotýká př 60: Platí li biblické, že ti dva budou jednotělo, pak musí být v tak zvaném dovoleném sexu morální limit míry a způsobu; například je nevhodné zvyšovat sexualitu masochizmem.

GS 49: Mladí lidé mají být vhodně a včas poučeni - a to převážně již v rodině - o důstojnosti, úloze a uskutečňování manželské lásky...

Toto přání koncilu bere se zadostiučiněním na vědomí několik příspěvků.

Př 13: zdůrazňovat duchovní rozměr manželství; Při katechezích mladých lidí soustředit se hlavně na 14-18leté dívky jako hlavní předavatelky víry i křesťanského názoru na manželství. Př 38: do přípravy zapojit rozhovor s některými manželskými páry.

Př 37: velmi důležité je informování dětí a dospívajících o sexuální sféře lidského života, stejně v oblasti duševní a duchovní jako tělesné. Jinak hledají děti odpověď jinde. Časopisy jako Bravo nebo Dívka však dobrou odpověď neposkytnou.

Př 62: Je to spíše pole pro laiky, spousta známých mluvila v přípravě na manželství s panem farářem o "Abrahámovi", a o manželství se nedověděli nic. Avšak př 67: manželský pár jim může sdělit své zkušenosti, ale kněze nemůžeme od této přípravy odpárat. Také př 70: Nemyslím, že by kněží připravovali nekvalifikovaně. U nás máme čtyři setkání se snoubenci; první je přivítá kněz, jáhen s manželkou něco proberou z Písma, pak manželský pár s 8 dětmi probírá modlitbu a výchovu v rodině, konečně další pár mluví o plánovaném rodičovství.

GS 50: Manželství...nebylo ustanoveno jen kvůli plození; ale už sama povaha nerozlučné úmluvy mezi osobami a prospěch dětí vyžaduje, aby se i vzájemná láska mezi manželi...rozvíjela a zrála. Proto i když schází často tak vytoužené potomstvo, manželství jako...společenství celého života...podržuje svou hodnotu...

Tato pasáž je důležitá proto, že potvrzuje autoritou koncilu smysl a platnost pohlavního života sterilního manželství (nemocí či věkem). Zároveň hájí etičnost pohlavního styku, zvoleného záměrně v tzv neplodných dnech.

GS 52: ...rozlišujíce to, co je věčné, od proměnlivých forem, mají křesťané horlivě napomáhat k rozvoji hodnot manželství (text uvádí taky rodinu)...

svědectvím vlastního života

svornou prací s lidmi dobré vůle

/opřením se o/ křesťanský smysl věřících (sensus fidelium),

správné svědomí,

moudrost a znalost odborníků v posvátných vědách,

/vědecké odborníky/, hlavně v biologii, lékařství, sociálních

vědách,

/kněze, kteří/ mají povinnost získat si ...náležité vzdělání, aby

mohli podporovat /manžely/ rozmanitými pastoračními

prostředky

spolky, zvláště rodinná sdružení

/oboustrannou svatost samých manželů/.

Text tvoří závěr pasáže GS o manželství a rodině a shrnuje opory, nutné při zkouškách manželského a rodinného života, bez kterých je nemyslitelný. Rozlišení mezi věčným a proměnlivým varuje text před škodlivým absolutizováním tradice, která nemusí patřit k podstatě. Dále je třeba vyzdvihnout: svědectví života jako nejnadějnější prostředek apoštolátu, solidárnost lidí v dobrém díle, Boží lid jako adresát působení Ducha.

Př 37 píše: narazili jsme na závažný teologický paradox. Vatikánský sněm hovoří o citu pro víru u všech věřících. Zkušenost a sociologický výzkum ukazuje, že velká většina katolických křesťanů je v určitých otázkách manželství v rozporu s magisteriem. Tento teologický moment je pro nás důležitý, ba motivující. Víme, že plenární sněm KC nemůže sám změnit nařízení magisteria. Může však udělat jinou věc. S oddaností a zároveň s odvahou vyslat signál o tom, co říká zmiňovaný sensus fidei. - Jak se ukázalo na schůzi přípravných komisí plenárního sněmu: hranice možností, které má vůči univerzální církvi diskuse k dispozici, je nutno respektovat, to je však slučitelné s nabídkou vota.

Dále je nutno v textu GS vyzdvihnout "správné" svědomí; na rozdíl od "dobrého" je míněno svědomí v souladu s objektivním řádem, jehož znalost si ovšem svědomí musí celoživotně osvojovat a službu teologie. Jako první vlastnost teologů není uvedena znalost, profesionalita, erudice, ale moudrost, do které by měla být odbornost rostoucí životní zkušeností přetavena.

Dnes je naprostou samozřejmostí cenná služba empricických oborů, ať přirodovědeckých či humanitních, kterým musí teologie jako zastřešující obor pokorně naslouchat. Jako jedna z jejich funkcí, spíše bezděčných, je uvedeno, že svými badatelskými výsledky mohou přispět k uklidnění svědomí.Koncilní text nezamlžuje, co konkrítně myslí: regulaci porodnosti.

Vzdělání kněží in rebus matrimonii et familiae vylučuje možnost řešit vše bezpochyby rostoucí a cennou pastorační zkušeností. Pouhý prakticizmus nevystačí právě tak jako papírové teorie. Rodinná srdružení sice u nás vznikají, jako skutečná síla jsou však spíše hudbou budoucnosti. Závěrečná zmínka o svatosti obou manželů nemůže být míněna jinak než jako svatost in fieri, která je ovšem rozhodující silou.

Familiaris consortio.

Bezprostředním účinkem svátosti manželství není milost, ale svazek (FC 13)

Manželství a panenství jsou dva způsoby, jak vyjádřit smouvu mezi Bohem a člověkem. Bez úcty k manželství není zasvěcené panenství, v kterém člověk očekává tělesně eschatologickou stavbu Boha s církví. Vznešenost daru panenství přesahuje dobro manželství pro jeho jedinečnou spojitost s Božím královstvím (FC 16, srv. s MD 22).

Nerozlučitelnost je plod, znamení a požadavek lásky Boha k člověku a Krista k církvi. Při slavení svátosti manželství mohou manželé překonat tvrdost srdce (FC 20).

NB. Tato poznámka bezpochyby navazuje na dosti přehlížený text evangelia, v kterém je koncese zápudného lístku vysvětlena tvrdostí srdce. Je li v církvi "zápudný lístek" zrušen, logicky z toho plyne přítomnost měkkého srdce. To ale odporuje denní zkušenosti. O měkkost srdce je tedy tváří v tvář nerozlučitelnosti manželství usilovat a vhodným okamžikem je pro to podle úsudku FC slavení svátosti manželství, zejména pro příslib svátostné milosti (srv. také FC 56).

Je třeba velice ocenit věrnost opuštěných manželů (FC 20).

Život starších lidí pomáhá osvětlovat stupnici křesťanských hodnot (FC 27).

Magisterium je jediný pravý vůdce Božího lidu (FC 31).

Mravní povaha jednání neplyne jen z úmyslu a zhodnocení, ale závisí také na objektivních měřítkách, čerpaných z přirozenosti pohnutek osoby (FC 32).

Těžkosti, trýzně a potíže nejsou jen v konání, ale taky v chápání hodnot (ibid,)

Uzavřením manželství vyznávají manželé vděk za možnost napodobovat lásku Boží a Kristovu. Ze svátosti plyne morální povinnost proměnit celý život v trvalou duchovní oběť (FC 56).

Modlitba je první výraz vnitřní pravdy člověka a první podmínka pravé duchovní svobody (FC 62).

Příprava na manželství je důležitý a trvalý proces, začínající už v dětství. V mládí je bohatší a náročnější, vrchol přípravy začíná před svatbou (FC 66)

Tato myšlenka doznala velkého ohlasu v příspěvcích (srv. výše GS 49).

Společenští outsideři mají v církvi svou vlast (FC 77).

Už v přípravě na smíšená manželství je třeba spolupráce duchovních (FC 78). NB. Toto je patrně velmi delikátní pastorační půda, která musí proklouznout mezi indiferentizmem a proselytizmem. Snad podpoří sněm duchovní správce jasnými a dostatečně konkrétními pokyny.

Jako neregulérnost je podle FC třeba označit

manželství na zkoušku; s osobou se neexperimentuje, tělesné darování je reálným symbolem sebeodevzdání celé osoby Krista a církve (FC 80). Toto vysvětlení lze aplikovat také na předmanželský pohlavní styk. Zkušenost ukazuje, že argumentace podobného druhu bývá naprosto nepochopena a proto zůstává neúčinná.

volné spojení; zde je nutná výchova, vliv na stát a odstranění objektivních překážek, bránících uzavření manželství (FC 81),

občanský sňatek katolíků; tomu čelí výchova k souladu mezi vírou a životním slohem (FC 82),

rozvedení bigamisté; je třeba jim objasňovat, že jejich životní sloh je v rozporu se smlouvou mezi Kristem a církví, zviditelněnou v eucharistii (FC 84). Také tato argumentace je s ohledem na tragické případy opuštění nevinného partnera s dětmi, který hledá východisko v novém, nadějném vztahu, málo účinná, jak ukazuje př 41 a 66, proti tomu však je př 32, viz výše).

FC se také obrací na opuštěné osoby rozvedené (FC 84) a svobodné (FC 85); jejich samou má plašit církev.

NB. Mezi téze s manželskou problematikou bylo zařazeno několik vět obecného obsahu, které mají v kontextu FC napomáhat pochopení a realizaci příslušné církevní nauky.

Nový katechizmus.

Vedle pasáže o stvoření člověka jako muže a ženy (KKC 369-372, viz výše) pojednává KKC o manželství

1. v kapitole o svátostech. V shrnutí této kapitoly je vhodné upozornit

na zdůvodnění svátosti jako vstupu do manželského života: protože zařazuje manžele do veřejného životního stavu v církvi (1663);

na postoj k sukcesivním bigamistům: nejsou odloučeni od církve, avšak nemohou přistupovat k přijímání eucharistie. Budou žít svůj křesťanský život zvláště tím ,že budou vychovávat své děti ve víře (1665; lze ovšem poznamenat: výchova dětí příkladem rodičů bez možnosti jejich svátostného života je pták s jedním křídlem).

2. v kapitole o 6. přikázání, kde KKC mluví o manželské lásce a porušování důstojnosti manželství. Většina textu obsahuje citace z už uvedených dokumentů.

K prvnímu námětu říká katechizmus o manželské věrnosti, že má podíl na Kristově věrnosti církvi, o čemž svědčí světu manželskou čistotou (2365; třeba dbát o to, aby věřící dobře rozeznávali čistotu od zdrženlivosti).

K druhému námětu (porušování) uvádí katechizmus hlavně cizoložství jako opak věrnosti a křivdu (2380,2381) a rozluku (2382), kterou odlišuje od případně přípustného odloučení.(2383). Rozvod jako jediný způsob, jak dosáhnout svých práv není zamítnut (ibid.); Zato neoprávněný rozvod (i bez uzavření nového manželství) pranýřuje KKC jako těžké provinění proti přirozenému zákonu. Nový sňatek závažnost porušení nezakládá, ale zvyšuje (2384). V bodě 2385 je rozvod charakterizován jako opravdová sociální rána (srv. př 32).

Vox populi christiani.

Nyní budou uvedeny příspěvky, o kterých dosud nebyla zmínka.

Př 18 upozorňuje na cenné prameny pro spiritualitu laiků, speciálně manželů. Sem patří (vedle klasických pramenů) myšlenka, že manžel(ka) žije vlastně ve vztahu, který Bůh použil k popisu svého vztahu k lidem. Manželství je znamením tohoto vztahu. Je také obrazem života Nejsv. Trojice (MD). Svátost manželství není jednorázová, ale trvalá záležitost a může být pramenem, vyvěrajícím do věčného života. Život ve vztahu je životem v komunikaci, naslouchání, odevzdání se druhému, obětavosti. Může být velkou školou života a cestou k jeho naplnění.

Evangelijní rady mají paralely v manželském životě. Rozhodnutí se pro děti znamená automaticky život v chudobě, naprosto srovnatelné s životem v řeholních komunitách. Dodržování čistoty v manželství je náročné. Poslušnost dostává specifickou formu: hledání společné jednoty, rozhodování a přizpůsobování se. Řeholní život je pro církev požehnáním. Totéž platí i o životě manželském. Máme dvojice světců? Proč ne, proč ojediněle? O čem to svědčí? Modlitby za povolání k manželství se téměř nevyskytují. Také přímluvy by mohly být četnější.

Př 30 se přimlouvá za jednodušší legální formu rozvodu v rámci církevního práva. Uzavřeli li dva svobodní lidé pouze občanský sňatek kvůli jednomu z nich, nabízí se řešení v tom, přemluvit ho v církevnímu sňatku, i to může být praktická ukázka manželské lásky. Nežije li rozvedená osoba v novém manželství, je na místě ji připustit k svátostem, protože je li či není li vina na partnerovi, že zapříčinil rozvod, my lidé nedovedeme posoudit.

Př 31: Věta z GS o lásce, daleko převyšující pouhou sobecky pěstovanou erotickou náklonnost, která rychle a uboze mizí, je naprosto nesmyslná. Právě erotiky udržuje něžný vztah, když sexuální funkce slábnou. Nerozumím výrazu "cudná důvěrnost", co si pod tím autoři textu představují? Tím, že je manželství křesťanské, funguje v něm pozitivní duchovní prvek, snaha, aby se lety přetavovalo v hluboké přátelství s trvalou a něžnou erotikou. Všechno, co k tomuto cíli napomáhá, je žádoucí.

Př 41: FC se obává, že připuštění znovusezdaných rozvedených ke svátostem by věřící uvádělo ve zmatek. Já to tak absolutně nepociťuji. Spíš mě uvádí ve zmatek tvrdost církevních dokumentů.Jsem pro nerozlučitelnost manželství, ale jsem taky pro větší vstřícnost vůči rozvedeným, kteří se rozhodnou uzavřít druhý sňatek kvůli dětem. Žít v takovém případě bez pohlavního styku považuji za velmi těžko realizovatelné a tvrdé.

Př 33 nabízí jakési zpovědní zrcadlo pro manžely, zabývající se nejprve osobností vyhlédnutého životního partnera..

Pět dalších bodů se týká jeho charakteru, schopnosti empatie, pracovitosti, snášenlivosti, životního optimizmu.

Závěrem je uvedeno šest zkoušek lásky, týkajících se nezištnosti, smyslu pro povinnost, překážející lásce, pokušení iluzí, schopnosti odpouštět a chování druhého v zátěžových situacích.

Shrnutí.

(Řada otázek se prolíná s látkou "žena", probranou výše).

Pojetí manželství jako trvalého, heterosexuálního vztahu, ústícího zpravidla do rodiny, nepředstavuje pro respondenty problém.

Řada příspěvků žádá dlouhodobou (domácí) přípravu na manželství, počínaje už dětstvím. Zdůrazňuje se také spiritualita manželského života.

Značná pozornost příspěvků je věnována rozvodu s jeho následky zejména pro nevinnou stranu včetně dětí. Převážná část příspěvků se přimlouvá za úpravu dosavadní svátostné praxe, připuštění (nevinně opuštěných) sukcesivních bigamistů k svátostem. Od plenárního sněmu se sotva čeká zásah do norem, ale spíše votum k zamyšlení. V příspěvcích se ovšem objevuje i stanovisko, trvající - nejen z poslušnosti, ale přesvědčení - na současné disciplíně, jejíž zmírnění nepovažuje jen za slabost, ale nelogičnost. Žádá ovšem důkladnější poučení veřejnosti o smyslu stanoviska církve.