Farnost Žleby
Dnes: Zasvěcení Panny Marie, 33. týden v mezidobí  

O farnosti
Pořad bohoslužeb
Farní informace
Poutě a posvícení
Farní rada
Kostely a kaple
Duchovní správci
Zajímavé texty
Mapa farnosti
Kontakt
Odkazy

aktualizace:
17.11.2017







Farní inFormace
- 5. října 2008 -
POŘAD BOHOSLUŽEB VE FARNOSTI ŽLEBY A ZBYSLAV
----------------------------------27. týden v mezidobí----------------------------------
Neděle5. října27. neděle v mezidobí
8:00 hod. kostel Narození Panny Marie Žleby za Petra Fantu
9:30 hod. kostel sv. Gotharda Potěhy za Václava Havla, Marii a Františka Kadlecovy, rodinu Ašenbrenerovu a rodinu Žaloudkovu z Bratčic
11:00 hod. kostel sv. Bartoloměje Okřesaneč eucharistická oběť
Úterý7. říjnaPanny Marie Růžencové
9:30 hod. fara Žleby Setkání kněží vikariátu Poděbradsko-kutnohorského
17:40 hod. kostel sv. Gotharda Potěhy modlitba sv. růžence s obrazovým doprovodem
18:00 hod. kostel sv. Gotharda Potěhy eucharistická oběť
Středa8. října
18:30 hod. kostel Narození Panny Marie Žleby za Josefa Kneře a ostatní členy rodu
Pátek10. října
18:30 hod. kostel Narození Panny Marie Žleby sv. růženec s obrázky a eucharistická oběť za Františka Kosa
Sobota11. října
18:00 hod. kostel sv. Gotharda Potěhy eucharistická oběť
----------------------------------28. týden v mezidobí----------------------------------
Neděle12. října28. neděle v mezidobí
8:00 hod. kostel Narození Panny Marie Žleby eucharistická oběť za farníky
9:30 hod. kostel sv. Václava Bratčice eucharistická oběť
11:00 hod. kostel sv. Kateřiny Licoměřice eucharistická oběť

>>Úmysly apoštolátu modlitby: na měsíc říjen 2008
všeobecný:
Aby Synod biskupů přispěl všem, kteří jsou pověřeni hlásáním Božího slova, k odvážnému předávání víry ve spojení s celou církví.
misijní:
Aby se skrze propagaci Papežského misijního díla veškeré křesťanské společenství zapojilo do univerzálního poslání církve.
národní:
Aby ve školních třídách žáci a studenti pěstovali přátelské vztahy bez závisti, sobectví a šikany.
místní:
Za mládež v našich farnostech
Změna vyhrazena - aktuální informace na www.farnostzleby.cz

Mariánská zjevení, modlitba k Marii a postoj křesťana k Matce Boží.

Rozhovor s P. Vojtěchem Kodetem OCarm.

Panna Maria Matka církve. Někteří u ní nacházejí útočiště a pomoc pro svůj život, spoléhají na její přímluvu. Druzí nechápou, proč by ji měli pro svou víru potřebovat, a jsou i mnozí, kterým se stává ohrožením jejich snahy o čistotu víry. Kdo je tato žena Maria, o které Bůh tak krásně vypovídá v předobrazech Starého zákona i v prorockých předpovědích a která ve svém Magnificat vyznává své blahoslavenství? Na to jsme se zeptali P. Vojtěcha Kodeta.

* Vidíte mariánská zjevení a jejich dopad na život věřících jako něco pozitivního, nebo spíše problematického?

Mariánská zjevení a jiné mimořádné duchovní zkušenosti mohou vést a často vedou k obrácení člověka nebo k podstatnému oživení křesťanské víry. Jde-li o zkušenost autentickou, ponese dobré ovoce v osobním životě a tím i v životě rodiny, ve farnosti, v zaměstnání apod. Za takových okolností lze těžko něco namítat, naopak, bylo by na místě děkovat Bohu, že sáhne i k mimořádným prostředkům, jen aby člověka oslovil a přitáhl k sobě.

U někoho však díky jeho lidské nezralosti zvítězí sektářská mentalita, která se mimo jiné projevuje vymezením se proti celku, proti jinak smýšlejícím. Svět je rozdělen na my a oni. My správně věřící, kteří uznáváme mariánská zjevení, a ti kdo je neuznávají. Jindy je pro nás autoritou nějaká omilostněná osobnost, která, jak se zdá, má přímou linku do nebe, a kdo ji neuznává nebo si dovolí mít výhrady, patří mezi lidi neduchovní. Podobná mentalita pramení, jak jsme řekli buď z lidské nezralosti, nebo i z duchovní pýchy, která je na hony vzdálená duchu evangelia.

* Jakou vážnost by měl věřící přikládat poselstvím P. Marie z různých mariánských zjevení?

Tady je předně třeba zdůraznit, že ani u schválených zjevení Církev nikoho nezavazuje jim věřit. Církevní schválení nám pouze zaručuje, že daná poselství jsou v souladu s pokladem víry předávaným Církví a tedy s Božím slovem, jež zůstává základním pramenem teologie a také základním duchovním pokrmem každého opravdového křesťana. Proto vidím jako problematické, když někdo bedlivě sleduje všechna slova P. Marie i soukromá zjevení kdekterého vizionáře, a zanedbává Boží slovo.

Ještě vážnější problém nastává, jestliže začneme soukromým zjevením poměřovat Zjevení předávané Církví a její učení, zatímco by tomu mělo být naopak. Nedávno se např. v některých mariánských společenstvích tvrdilo, že P. Maria nesouhlasí s přijímáním na ruku, které schválili jako možné naši biskupové ve shodě s papežem. Jindy se u nás zase šířilo údajné proroctví někde z Polska, v němž P. Maria měla tvrdit, že příští papež bude vtělený Antikrist. Snad ani nemusím dodávat, jaké důsledky to bude mít na život křesťana nebo společenství, která podobným pseudozjevením nekriticky uvěří. To by totiž znamenalo, že P. Maria podkopává jak papežství, tak učitelský úřad Církve, jež ustanovil sám Ježíš, a to není možné. Jak víme z Písma, skutečná P. Maria evangelia neopravovala, pobízela jen k naplňování Ježíšových slov. Dodnes jistě nedělá nic jiného.

Shoda s Písmem svatým je jedním ze zásadních kritérií, podle nichž můžeme rozeznat pravá zjevení od falešných. Znovu opakuji, jestliže se soukromým zjevením začne poměřovat a rozlišovat Zjevení předávané Tradicí a učitelským úřadem Církve, jestliže vyměníme Písmo svaté za nějaký spisek, o jehož původu ani moc nevíme a jež si s Božím slovem protiřečí, dostali jsme se do slepé uličky.

* Jaký je vlastně dnes obecně postoj Církve k soukromým zjevením?

Z historie i uznaných zjevení a nakonec z mnohých životů světců víme, že Církev je vůči mimořádným jevům opatrná. Podle některých snad až příliš, opatrnost je však nutná už z jednoho prostého důvodu: procento zjevení, která se ukáží jako pravá, je vzhledem k celkovému počtu hlášených zjevení velmi malé. V současnosti např. mají ve Vatikánu dokumentaci asi dvou tisíc údajných mariánských zjevení z celého světa. Přitom jen ze situace naší místní církve víme, že několikanásobně vyšší bude počet těch, jež o rozlišení Církve nestojí, přičemž jim jejich vyznavači věří s neochvějnou vírou. Zároveň však Církev dobře ví, že Bůh k nám může promlouvat i touto cestou, proto uvedené jevy zkoumá s vážností a pokud vykazují známky Boží přítomnosti, nezdráhá se je podporovat. Stačí vzpomenout velkou úctu současného papeže k Panně Marii Fatimské apod.

Když hovoříme o postoji Církve, je však potřeba rozlišit církev jakožto lid Boží, postoj příslušných zodpovědných autorit a postoj jednotlivých osobností, třeba i biskupů. Nyní jsem mluvil o problematice oficiálního stanoviska, za nějž ručí příslušná Kongregace v Římě. Existují však i postoje vlivných jednotlivců, teologů, biskupů apod., u nichž se může projevit v těchto otázkách kromě nutné opatrnosti i méně svatá motivace, jako je touha nemít potíže, jež zvítězí nad potřebou hledat pravdu, nebo dokonce arogance a přezíravost. Stačí vzpomenout na historii zjevení v Lurdech, na mnohá trápení z oficiálních míst, která zažili snad všichni mystikové, naposledy třeba P. Pio. Při jeho beatifikaci prohlásil papežský kazatel otec Cantalamessa, že všechny tyto zkoušky jistě pomohly k jeho očištění a prověření jeho svatosti, ale to nic neubírá na zodpovědnosti těch, kdo mu tato trápení připravili. Pro dokreslení složitosti rozlišování v těchto případech bych rád dodal, že ani papež Jan XXIII otci Piovi nevěřil, a dnes jsou oba v seznamu světců. Zůstává ale pravdou, že dalším z rozlišujících kritérií mezi člověkem Bohem obdarovaným a falešným prorokem je i hluboká pokora, což znamená i otevřenost ke kritice a poslušnost vůči církevní autoritě, navzdory tomu, že je poznamenána lidskou slabostí.

* Proč je ale zapotřebí tolik rozlišování, je-li zřejmé, že se někde děje něco mimořádného, vědecky nevysvětlitelného? Copak to není jasným svědectvím, že je u díla Bůh?

Hlavním důvodem zmíněné opatrnosti je skutečnost, že mimořádné jevy mohou mít velmi rozličný pramen: Duch Boží, duch zlý, narušená lidská psychika a hřích, v tomto případě hřích ve smyslu klamání druhých pro svůj prospěch nebo snaha strhávat na sebe pozornost. Pocházejí-li zjevení či zázraky skutečně od Ducha Božího, mohou být velkým darem Božím pro jednotlivce i pro Církev. Mohou být ale zrovna tak plodem mámení zlého ducha - v životech světců máme bezpočet příkladů, jak se dovede převlékat za anděla světla, aby člověka uvedl do duchovní iluse a tím zdeformoval celý jeho duchovní i lidský život. Dále mohou být známkou rozbíhající se duševní poruchy, např. schizofrenie, při níž lidé v akutním stádiu mají rovněž vidění a slyší hlasy, a jsou-li nábožensky založení, nepřekvapí, jde-li o hlas P. Marie nebo P. Ježíše. A konečně se může jednat pouze o výplod lidské fantasie a něčí touhy se zviditelnit nebo dokonce touhy po penězích; tak např. jeden italský starosta nechal vybudovat velký kostel, aby povzbudil příliv poutníků a tím cestovní ruch, i když místní zjevení nebylo církví uznáno za pravé. Mnohým falešným visionářům stačí k uspokojení obdiv věřících, možnost ovládat nějaký okruh lidí nebo jen rozruch, jež vyvolají. Živí se pochopitelně na lidské senzacechtivosti.

Největší potíž je však v rozlišování Boží moci od moci okultní. Už ve Starém zákoně čteme, jak mágové egyptští dokázali do určitého stupně napodobovat znamení, která Hospodin propůjčil Mojžíšovi, aby ukázal faraonovi, že je u díla On sám. Dodnes jsou lidé snadno desorientovaní, když se jedná o zázraky nebo něčí mimořádné schopnosti, a někdy příliš rychle uzavírají, že jde o charismata, tedy o projev Boží moci.

* Některé písně a modlitby zanechávají pocit, jako bychom se měli k Matce Boží utíkat, když Pán Bůh nechce vyslyšet, nebo dokonce pro ochranu před ním. Co si o tom myslíte?

Domnívám se, že si často do obrazu Boha promítáme naše lidské představy a zkušenosti, které pak jeho skutečnou podobu zkreslují. V tomto případě jde asi o model z mnohých rodin, kde maminka je ta hodnější a otec ten náročnější, ne-li chladný a tvrdý, nebo kde citlivější a laskavější maminka chrání děti před výpraskem rozhněvaného otce. Promítat tyto zkušenosti narušeného lidství do obrazu Boha Otce a P. Marie mi připadá neoprávněné. Panna Maria rozhodně není e nemůže být milosrdnější než Bůh, který je Milosrdenství samo.

V přímluvné modlitbě ale rozhodně nejde o přemlouvání neochotného Boha, aby uštědřil něco, co nám v podstatě nechce dát, nebo dokonce o jeho udobřování, když je nahněvaný. To všechno jsou pouhé lidské projekce. V příběhu o marnotratném synu - nebo spíše o Milosrdném otci - nám Pán Ježíš ukázal mimo vší pochybnost, že i když my se hříchem vzdálíme od Boha, on se nám srdcem nevzdálí. Nedokáže nás přestat milovat, protože je Láska sama. Máme-li se mu znovu přiblížit, je třeba se obrátit, tedy změnit svoje smýšlení, nikoliv měnit smýšlení Boha vůči nám. Jestliže Bůh dovoluje, abychom si v Těle Kristově pomáhali přímluvnou modlitbou, to proto, abychom měli podíl na jeho díle spásy, a mohla se tím více projevit jeho sláva. Můžeme si tím projevovat bratrskou lásku a jsme tak vtahováni do tajemství života samotné Nejsvětější Trojice, kde je náš pravý domov. A protože církev jako Tělo Kristovo přesahuje hranice smrti, můžeme žít společenství lásky i s těmi, kdo už jsou v nebi, v první řadě s naší Matkou Marií a se svatými.

* Jaký postoj by tedy měl křesťan zaujmout k Matce Boží? Zdá se, že i uvnitř církve se tyto postoje velice liší. Proč myslíte, že tomu tak je?

Skutečně se dá říci, že v posledních desetiletích prožívá mariánská úcta příliv i odliv, místy velký rozkvět, a jinde hlubokou krizi, a to nehovořím pouze o lidové zbožnosti. Dnes jsme svědky napětí mezi zbožností, která je velmi soustředěná na Pannu Marii, a zbožností, která se na Matku Boží vůbec neodvolává, protože ji vidí jako nebezpečí pro čistotu víry, jako nános, od něhož je třeba se oprostit návratem k evangeliu. Bohužel je tento odmítavý postoj mnohdy výsledkem přehánění výstředních mariánských ctitelů, kteří mají snahu vytvářet jakési čistě mariánské náboženství se sektářskými prvky, jak jsme o tom mluvili.

Je myslím škoda, že málo známe některé koncilní i pokoncilní dokumenty. Věnují P. Marii velkou pozornost, ale zároveň navracejí její nádhernou postavu do biblické perspektivy. V Písmu je o ní sice jen pár míst, ale jsou teologicky velmi bohatá, ukazují jak její úzký vztah ke Kristu, tak její místo v církvi a v celém plánu spásy. Ona zdaleka nepatří jen na vyzdobené oltáříky: Matka Boží nám byla dána za matku, aby s celou církví a s každým zvlášť putovala jeho životem a pomáhala nám dojít k cíli. Přitom není zanedbatelná ani samotná její postava jako vzor věřícího a milujícího člověka. Mně osobně se na ní velmi líbí spojení hluboké duchovnosti a naslouchání Božímu slovu s praktičností její lásky k bližnímu, jak jej vidíme z návštěvy Alžběty nebo z události v Káni. Maria je vzorem ženy, která dokázala radikálně odpovědět na Boží volání a na novost evangelia, která se dokázala spolehnout na Boha a Jeho slovo ve velmi obtížných situacích života. Domnívám se, že proto je tak blízká mnohým věřícím, zvláště v období životních zkoušek. A skutečně stojí za to vrátit se občas k rozjímání událostí z jejího života, jak je předkládá Písmo. Kromě vtělení Božího Syna je v něm velmi málo mimořádností, zato velmi mnoho těžkostí a nároků na holou víru, tj. víru, která se nemůže opřít o žádná znamení.  (www.maria.cz)

(c) 2005-2017 Farnost Žleby